Řemeslo se nedědí jen z otce na syna, ale také na dceru. Často se provozuje v rodině i po více generací. Důkazem je životní příběh paní Leticie V. Dytrychové, zvonařky, která se podepsala pod výrobu zvonů nejen našich nejslavnějších církevních staveb.
Co pro vás znamenají zvony?
Jsou především vyjádřením víry, ztělesněním odhodlání, symbolem paměti národů, prostředkem porozumění. Jsou hudebními nástroji, uměleckými díly i svědky historie. Velmi si jejich poslání vážím a to se u nás v rodině dědí.
Jaká byla vaše cesta k řemeslu zvonařství?
Narodila jsem se v rodinném prostředí, kde se všechno točilo kolem zvonů. Prostředí, které jsem milovala jako malé dítě v přítomnosti svých nejbližších – maminky Marie a babičky Laetitie, coby zakladatelek rodové tradice. Miluji je dodnes, ale už v pozici šéfové rodinného byznysu. Všechno začalo v roce 1950 se díky nadšení manželů Laetitie a Josefa Dytrychových zrodily v Brodku u Přerova počátky novodobé zvonařské tradice. Zvonařství, jehož zakladatelé spojili svůj výtvarný cit a talent s neúnavným hledáním nových řemeslných postupů, získalo brzy uznání v odborných kruzích. Zajímavé na tom všem je, že jsme byla v rodině jen samá děvčata, tudíž se naše řemeslo předávalo po přeslici a ne po meči. A proč uvádím minulý čas? Protože se chystá velká a pro nás historická změna, kdy rodinné žezlo převezme po cca 70 letech opět muž, tedy můj syn Ondřej. Vrátil se ze studií v zahraničí, je plný mladé síly a nových nápadů.
Takže nejen řemeslo, ale také poslání?
Téměř od narození jsem byla přímo uprostřed toho dění, co dnes pro mě znamená moji práci, můj život, moji radost a vnitřní naplnění. Poznávala jsem postupně tvárnost všech materiálů používaných k výrobě zvonové formy, ale i žár a pevnost kovu, doprovázela jsem zvony na jejich cestě z místa vzniku až do věží. A navzdory mnoha jiným vzplanutím, jakým byla a je dodnes trvající láska ke zvířatům, bylo od počátku jasné, že budu pokračovat v rodinném řemesle.
Musí mít zvonař hudební sluch?
Již od dětství jsem navštěvovala lidovku ve výtvarném oboru a samozřejmě i hudebku. Protože zvon není jen ledajaký odlitek, zvon je hudební, bicí, kovový nástroj, který se tvoří pro jeho tón. Tón zvonu je vždy předem zadaný a musí splňovat vysoké požadavky – zvukový obrazec všech alikvótních tónů musí být harmonicky sladěn s hlavním tónem a v minimální odchylce, které jsou kontrolovány renomovaným kampanologem. Náročná a odborná práce je to především v případě výroby souboru několika kostelních zvonů v daném akordu, takovou významnou zakázku jsme vytvořili v roce Milénia 2000 pro Katedrálu sv. Martina v Bratislavě Jednalo se o projekt 7 zvonů Smíření a tolerance. Každý zvon je hudební originál a výtvarný artefakt. A tvorba konstrukce zvonu a výpočet zvonového žebra je tajemstvím každé zvonařské rodiny. Ale je to také práce a praxe dlouholeté rodinné tradice, což u nás je už 73 roků.
Co musí zvonař vlastně umět?
Moje práce zvonaře je velmi rozmanitá a obsahuje celou řadu oborů, které musím jako zvonařka ovládat na výbornou. Musím umět skloubit hudební teorii s kovolitectvím a výtvarno s technikou. Po absolutoriu uměleckoprůmyslové školy v Turnově jsem vystudovala ještě obor slévárenství na VUT v Brně. Měla jsem také štěstí, že jsem ke své zvonařské rodové příslušnosti dostala do vínku i několik talentů. Nejobsažnější školou pro mě byla právě domácí dílenská praxe pod dohledem babičky a maminky, odměněná nakonec tovaryšským listem! Vyznávám tradici výroby zvonů starým způsobem – litím do hliněné formy. Tu bych chtěla udržet v našem zvonařství co nejdéle. Jasně, máme již několik vylepšení, ale staré a osvědčené ingredience používané ve směsi hlíny měnit nehodlám.
To zní až tajemně …
Málokdo ze současných studentů na vysokých školách by mi uvěřil, že jílovitá hlína spojená s pivem a přídavkem ječmenných plev dokáže vytvořit unikátní pevnou hmotu a směle tak čelit 1200 stupňům našeho roztaveného bronzu! A nebo, že například právě včelí vosk nám dovolí svou tvárností a stálostí modelovat na těle zvonu nejrůznější reliéfy patronů, erbů či různých atributů. A taky to, že při modelaci našeho firemního loga používám stále větvičku z již 80-ti let starého stromu – túje. Pro každý nový zvon je nutné vymodelovat novou a originální hliněnou formu, jelikož po jeho odlití se forma stane nepoužitelnou. V okamžiku zrození zvonu, při jeho odlévání, prožívám vždy pocity, že jsem svědkem něčeho mimořádného. Ta atmosféra plná napětí, ten sálající žár pecí a zvučící roztavený kov, je to spousta emocí. A mnohokrát je prožívám za přítomnosti svědků v podobě zákazníků, kteří jsou zváni, aby byli součástí historické události zrození jejich zvonu. To vše se po nějakém čase zhmotní v novém zvonu, který se rozezní jasným hlasem s nekonečným vyzníváním.
Jaké materiály se dnes pro lití zvonů kromě bronzu používají?
Jinak je tomu u naší druhé technologie tak zvaného Přesného lití, kterou se můžeme pyšnit jako jediní v republice co do zpracování uměleckých odlitků. Vytváříme tak exkluzivní miniatury zvonů nebo historických budov, nejrůznějších soch a těžítek, ale i rektorské insignie odlité z bronzu nebo mosazi a vhodnou patinou jim dodáváme potřebný efekt povrchu na přání našeho zákazníka. Odléváme z různých barevných kovů a starých materiálů například bílý bronz a podobně.
Jaké nejzajímavější zakázky jste realizovala a co bylo největší výzvou?
V našem zvonařství standardně odléváme zvony v rozsahu pěti oktáv, což znamená například od 0,10 kg až po 5000 kg, ovšem kapacitu máme podstatně větší. Proto, když mě oslovili zvoníci z malé obce Čistá u Litomyšle, že by potřebovali doplnit do věže kostela sv. Mikuláše nový zvon, který byl za války rekvírován a jeho hmotnost dosahovala bez mála dvou tun, s radostí jsem souhlasila . Navrácení zvonů do věží, ze kterých byly kdysi násilně vyjmuty, to je vždy velmi silná emoce. A že měl tento zvon opravdu silný příběh. Nebýt odvážných lidí, kteří při jeho likvidaci uchovali jeden malý střípek kovu, který nám v dnešní moderní době tolik prozradil.
Povídejte …
Například to, že při jeho výrobě bylo použito skutečné zlato a to hned 5 kilogramů, že jeho hlas nebyl nijak kvalitní – samozřejmě, když měl v sobě tolik olova. V roce 2019 se stalo neskutečné, a to díky ohromné touze, odvaze a vnitřní síle několika zvoníků z Čisté, jsme odlili v naší dílně nový zvon sv. Mikuláš, který svým mohutným hlasem tónu D1 hlásá každý den svůj osud, svou radost zrození a lásku svým stvořitelům a všem, kdo jeho hlas chtějí slyšet a vnímat. Víte, nejkrásnější na zrození zvonu je to, že každý z nich má svůj příběh. Není důležité, jak bude veliký, ale jaký má význam pro danou skupinu lidí, nebo město či farnost . Což tato slova naplňuje i jeden z našich zvonů odlitý s trnovou korunou, věnovaný památce padlých vojáků v Bosně. A vědomí, že někde, ať v nedaleké vísce nebo kdesi v zámoří, zvoní naše zvony, dává nepopsatelný pocit hrdosti i nadšení. Vědomí, že budou znít každý den třeba po příštích pět set let, protože tak dlouhý, ale i delší život mají poctivě vyrobené zvony. Poctivé zvony odlité z vysoce kvalitního kovu, se správným srdcem a s dokonalým zavěšením ve správné zvonové stolici. Jsou ale i jiné krásné okamžiky – když vystoupáte do starobylé věže a setkáte se s prací zvonařů z pradávné minulosti. Se zvonem, který tu zažil třeba pět století. A znovu se dá do pohybu a znovu se rozezní. Tak jako už tolikrát za všechna ta léta. A údery srdce jej přesto nerozbijí.
A co ta největší výzva, co to bylo za zvon nebo zvony?
Nejvýznamnější výzvou pro nás byla výhra výběrového řízení tří nových zvonů v r. 2012 do Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, které tak doplnily osiřelá místa ve věži katedrály, a tím tak uzavřely kompletní zvonový soubor. K tomuto dílu jsme přistupovali nejen s hrdostí, ale s velkou pokorou, vždyť doplnit nové zvony ke zvonům z roku 1526 do nejprestižnější katedrály v Česku je až neskutečně silnou emocí. A pro informaci, všechny tři zvony musely být vyrobeny v konstrukci těžkého žebra, profilu, což se u soudobých staveb již téměř neužívá. Například nedávno jsme vyprovodili z naší brodecké dílny nový výjimečný zvon, určený do chrámu pro Hotčiminovo město ve Vietnamu. Mimochodem, tento zvon byl pro mě také ohromnou výzvou, vždyť to byl jediný zvon v Česku odlitý s dračí korunou. A nemohu nevzpomenout zvony výjimečné svou velikostí. Dvou a půltunový Michal Archanděl pro Týnský chrám v Praze, téměř pětitunový zvon pro slovenský Bardějov anebo sedmitunový zvon pro Urbanovu věž v Košicích.
Je těžší vyrobit jednotlivý obří zvon nebo zvonohru?
Dalším ze skutečných vrcholů zvonařského umění jsou zvonohry, tedy soubor několika zvonů, často o rozsahu více oktáv, ve kterém každý zvon zní v absolutní čistotě. Dokonalý zvukový obrazec všech alikvotních tónů musí ostatně pokaždé potvrdit renomovaný kampanolog, jinak řečeno absolutní specialista na zvony, při přísné kolaudaci.
Například naše brodecká zvonohra o 22-ti zvonech nebo i jiné zvonohry, namátkou naše zvonohry v Brně, kostel Bl. Restituty, Ostravě -Staré radnici, v Uherském Brodě, Košicích, Frankfurtu nad Mohanem a jinde, zahrají posluchačům nejen církevní melodie, ale i světské, lidovky a třeba i Lennonovu Yesterday anebo Dvořákovo Largo z Novosvětské.
Kde jinde mohou posluchači slyšet vaše zvony? Mám na mysli jiné, než třeba chrámové prostředí …
Svědectvím o dokonalosti čistoty tónů jsou například dva zvony z naší produkce, odlité jako hudební nástroje pro orchestr Vídeňské filharmonie. Z našeho brodeckého zvonařství vycházejí melodicky i tvarově precizní díla, často s nevšední a originální výtvarnou koncepcí, na které se podílí řada výtvarníků z celé republiky. Když to shrnu, je potěšující, že dnes znějí zvony nejen v sakrálních stavbách, ale stále častěji i v civilních objektech, jakými jsou soukromá sídla, významné budovy, úřady, školy, hotely anebo kluby.
Zvoní u nás zvonařině hrana?
Zvonařství má u nás tradici dlouhou po staletí a podílí se na vývoji české a hudební kultury, proto věřím, že ještě dlouhou bude mít, minimálně pod pevnou taktovkou naší brodecké značky Dytrychů. Abych zachovala tradici a čest zvonařskému řemeslu, připravuji v současnosti velký projekt v podobě zvonařského muzea, ale také nás čekají v tomto roce jedinečné pracovní výzvy a mě osobně se blíží to nejcennější – předání rodové štafety. Na vše se moc těším.
Foto: archiv respondentky