Chůze po rozžhaveném uhlí: Tento rituál je v různých kulturách prováděn odedávna – přesto o něm prakticky nic nevíme

Ilustrační obrázek. Zdroj: www.publicdomainpictures.net

Už jen představa, že bychom měli vkročit bosou nohou do jámy plné žhnoucího uhlí nebo rozpálených kamenů, nám může způsobit bolest. Jedná se však o rituál, který je prováděn v různých kulturách odedávna.

Bez újmy na zdraví

Lidé, kteří tento rituál provádějí, se nacházejí, jak se zdá, ve stavu změněného vědomí. Ovšem badatelé dodnes nevědí, jak je možné, že tito lidé porušují všechny přírodní zákony, neboť si neodnášejí spáleniny třetího stupně. Jak je to možné? Místem, kde se tato činnost praktikuje nejčastěji, je Polynésie, ostrovní stát uprostřed Tichého oceánu.

Expedice soudce Gudgeona

V roce 1890 vyrazil novozélandský soudce plukovník Gudgeon se svým přítelem, lékařem T. N. Hockerem do Raratongy v Polynésii, aby tento fenomén prozkoumali. Muži, zpočátku skeptičtí, pozorovali, jak šaman přešel bez nejmenší úhony po žhavém uhlí. Navíc je vybídl, aby to také zkusili, nic se jim prý nestane, protože je bude chránit jeho „mana“, magická síla. Měli jen zakázáno se ohlédnout.

Gudgeon, Hocker a další dva Evropané se do toho pustili. Jeden z nich se ohlédl a přivodil si tím těžké popáleniny. Ostatní prošli, aniž by pocítili sebemenší bolest. Navíc bez nejmenší újmy na zdraví. Doktor Hocker prohlížel chodidla všech zúčastněných domorodců, ale nenalezl na nich žádné stopy nějakých ochranných látek. Nakonec nabyl přesvědčení, že za fenoménem, jehož byl nejen svědkem, ale i aktivním účastníkem, se neskrývá žádný trik.

Jeho závěry byly nicméně ostře kritizovány, je ostatně známou skutečností, že ty největší námitky přicházejí přednostně od lidí, kteří se k věcem vyjadřují z bezpečné vzdálenosti. Realitu nějakého fenoménu však nelze popřít tím, že se ho nějaký expert, který jej ani nezkoumal, snaží jen tak zpochybnit či dokonce zesměšnit.

Akce v Indii

Třicet let po expedici soudce Gudgeona došlo v indickém Madrásu k jedné z nejpůsobivějších demonstrací této zvláštní schopnosti. Tehdejší biskup z Mysore požádal svého přítele, vzdělaného maháradžu, aby pro něj zorganizoval právě chůzi po rozžhaveném uhlí. Ind obstaral fakíra, který představení uskutečnil. Ze všeho nejdřív propůjčil fakír přítomným (kteří byli vesměs křesťané) jakousi mystickou ochranu. Pak přecházeli bez újmy po rozžhaveném uhlí – jejich zděšení vystřídaly po několika krocích údiv a nadšení.

Jak je to možné?

Jakým způsobem je tedy dosaženo takové „imunity“ vůči ohni? Někdy se zdá, že pomáhá jakési upadnutí do transu, ale v jiných případech to není ani třeba. Za podpůrné techniky jsou považovány i zpěvy nebo tance. Co však doopravdy víme o tomto podivuhodném fenoménu? Ač to zní banálně, dodnes stejně jako u mnoha jiných záhad, nevíme prakticky nic.