Někdy se jim říká srdcerváči. Jsou mezi nimi obyčejní lidé i jedinci, kteří i přes svůj handicap dosáhli těch nejvyšších sportovních met. Jednou z takových osobností je Jirka Ježek, bývalý český profesionální handicapovaný cyklista, šestinásobný paralympijský vítěz a šestinásobný mistr světa. Je nejúspěšnějším cyklistou paralympijské historie. „Když ve vteřině o všechno přijdete, bolí to. Ale bylo mi jedenáct a kromě té nohy mi nic jiného nebylo, takže jsem věděl, že musím žít dál,“ říká.
Připadá mi, že dnešní mladí lidé hledají své vzory daleko komplikovaněji než střední, případně starší generace. Motivují v dnešním světě sportu výkony, touha být mezi nejlepšími, nebo hraje podstatnou roli společenský obdiv, peníze a další nemalé prebendy?
Každá generace měla a má své idoly. Velkou roli hrají média, která těm mladým ty vzory nabízejí. Nejprve to byly knihy, noviny a časopisy, později přišla kina a jejich filmoví hrdinové a pak samozřejmě televize. S nástupem internetu a sociálních sítí je pro mladou generaci ta nabídka vzorů a idolů mnohem širší. Samozřejmě že přínos některých influencerů a youtuberů pro formování názorů a životních postojů dnešní mládeže je slušně řečeno hodně diskutabilní, o to větší roli musí hrát rodiče anebo učitelé. Právě na nich záleží, jak si mladí „nastaví filtr“ toho, co na internetu a sociálních sítích sledovat, co za obdiv stojí, a co je naopak stupidní a odsouzeníhodné. Bohužel ten generační odstup bude i v tomto vždycky znát. Vždycky si vzpomenu na sebe, jak mí rodiče nechápali, co poslouchám za hudbu…
Liší se hodnotově svět profesionálních handicapovaných sportovců od toho klasického, orientovaného jen na výkon? Jestli ano, v čem?
Nemyslím si. V každé komunitě narazíte na jedné straně spektra na dobráky, férové jedince, kteří vyznávají myšlenky fair-play a kteří sice chtějí něco velkého dokázat, ale nikdy by nešli přes hranu podvodu nebo nevraživosti, a na druhém pólu tam naopak máte „vyčuránky“, podvodníky a křivé charaktery, kteří třeba ve sportu jdou za vítězstvím „přes mrtvoly“ a žijí podle hesla účel světí prostředky.
V jedenácti letech jste při autonehodě utrpěl vážný úraz a musela vám být amputovaná pravá noha pod kolenem. Naprosté většině adolescentů snících o sportovní kariéře by se v ten moment zřítil svět. Kdo vás v té době nejvíc podržel?
I pro mě to byl obrovský zásah do životních plánů. Já chtěl být úspěšný a slavný fotbalista, hrál jsem za žáčky pražské Sparty a nepochyboval o tom, že jednou budu v rudém dresu nastupovat proti Barceloně, Juventusu nebo Bayernu Mnichov. Když pak ve vteřině o to všechno přijdete, bolí to. Ale bylo mi jedenáct a kromě té nohy mi nic jiného nebylo, takže jsem věděl, že musím žít dál. Snažil jsem se, abych na své okolí působil, že to zvládám. Pro mé rodiče, příbuzné a kamarády pak bylo lehčí najet na tu pozitivní vlnu také. Od první chvíle jsme se všichni navzájem ujišťovali, že to nějak „dáme“. Všem okolo mě nepřestanu být vděčný, že mi pomohli. A hodně mi pomohl i sport. Kromě fotbalu jsem od dětství chodil do Sokola u nás v Praze Dejvicích, a ta parta mě hned po úrazu přijala zpátky, a tam jsem pochopil, že i s protézou zvládnu vše, co jsem miloval před autonehodou. To mi vracelo sebevědomí.
Jaký byl návrat do života, později k pravidelnému sportování? Proč byla motivátorem právě cyklistika?
Od první chvíle jsem se snažil zvládat všechno, co dělali mí vrstevníci. Ve škole jsem normálně chodil na tělocvik, odpoledne chodil hrát fotbal s kamarády a večer do Sokola. Bylo to super a docela mi to pomohlo přežít pubertu. Já byl strašně živé dítě, a cokoli jsem dělal, dělal jsem naplno. Takže v pubertě na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem stejně „rozjel“ život v rockových klubech, po hospodách a vinárnách. Kouřil jsem krabičku denně, vypil deset piv nebo dvě láhve vína. Ale k tomu jsem pořád ještě držel i to sportování. Pravidelný fotbal, volejbal nebo basket s přáteli. Pořídil jsem si jedno z prvních horských kol a sám na něm jezdil do přírody. Cyklistiku jsem vždycky obdivoval, ale spíš jako fanoušek. Sledoval jsem všechny etapy Závodu míru, obdivoval ty hrdiny a zálibně sledoval ta naleštěná kola. Ale sám jsem nikdy nenašel odvahu zajít do jednoho z pražských klubů. Horské kolo jsem si koupil až v pubertě za první vydělané peníze z brigád. Ale to byl jen prostředek, jak se dostat za Prahu a trochu si vyčistit hlavu z různých prožitých večírků.
Kdy jste začal závodit?
Pro závodní cyklistiku v tom paralympijském podání jsem zahořel až ve dvaceti letech. Potkal jsem se s největším šampiónem té doby, prvním paralympijským medailistou z her v Soulu 1988, Josefem Lachmanem. Byl natolik okouzlující osobností, že mě během jednoho odpoledne „totálně zblbnul“ a já se stal cyklistou. Ještě ten den jsem vybral všechny svoje úspory a koupil si závodní silniční kolo, dresy a helmu a ještě ten večer vyrazil na svůj první trénink. Bylo mi dvacet. Za šest let jsem v Sydney 2000 poprvé vyhrál paralympijské hry…
Jaké bylo první kolo, na které jste po úrazu sednul?
Byla to běžná ocelová silnička začátku devadesátých let. Řadilo se páčkami na rámu, vzadu sedmikolečko. Úpravy jsem žádné nepotřeboval, na běžnou protézu jsem obul stejnou cyklistickou tretru, kterou jsem měl i na zdravé noze.
Tabulka vašich úspěchů je hodně dlouhá. Zkuste si vzpomenout na Sydney v roce 2000, kdy jste zvítězil ve stíhačce na čtyři a jeden kilometr s pevným startem. Co vám proběhlo na té bedně hlavou?
Nevěřil jsem tomu. Porazil jsem tehdy všechny sportovní ikony té doby, soupeře, ke kterým jsem vzhlížel. Uvědomil jsem si, že právě teď jsem v oboru, který tolik miluju a kterému tolik dávám, tím nejlepším na celém světě. Bylo to krásné.
Co vás motivovalo k oficiální časovce na Tour de France v roce 2013? Jasně, taky rychlostní disciplína, ale na otevřeném kolbišti a na delší úsek…
Účast na Tour de France byla vrcholem mé cyklistické kariéry. Ještě nikdy předtím tuhle šanci žádný paralympionik nedostal. Bylo to splnění dětského snu, o který jsem v těch jedenácti letech vlastně přišel. Stát na startu závodu, který sleduje doslova celý sportovní svět, protože Tour je třetí nejsledovanější sportovní událostí hned po olympiádě a MS ve fotbale, to bylo něco neuvěřitelného. Tam jsem si naplno uvědomil, jakou cestu jsem dokázal ujít…
Co dnešek a kolo? Určitě jezdíte. Co vás na kole nejvíc baví?
Je to už šest let, co jsem ukončil závodní kariéru, ale cyklistiku a pohyb obecně miluju pořád stejně. Každý den se snažím najít čas na kolo, nebo si jdu aspoň zaběhat. Rozhodně to není žádný náročný trénink, prostě se vozím nebo si běžím přírodou, ale pravidelnost a pevná vůle vyrazit každý den mi zůstala. Mám štěstí, že si pracovní režim můžu volit sám, takže i když mám práce dost, volno na oblíbené sportovní aktivity si vždycky najdu. Dává mi to potřebnou energii pro moje pracovní aktivity. Ovšem i ty se sportem samozřejmě souvisí. Mám každý čtvrtek pravidelný pořad v Českém rozhlase na stanici Radiožurnál Sport, občas pracuji pro televizi, internetová média, soukromé firmy i různé instituce. Je toho hodně, ale já to tak mám rád. Manželka je zpěvačka, takže mi zůstaly i ty rockové kluby, občasné pivo a odreagování s přáteli.
Jaký názor máte na používání elektrokol pro lidi s fyzickým handicapem?
Je to zvláštní, ale mně se všichni ostýchají přiznat, že si pořizují elektrokolo. Jako by se báli, že se jim budu smát. Naopak. Já to podporuji. Na elektrokole se běžný člověk, který zase tolik nesportuje anebo má nějaké zdravotní omezení, dostane daleko dál, může si vyjížďku daleko líp užít. Šlapat musí stejně, ale s menší námahou. Ale sportovní výkon pro zdraví a radost to rozhodně je. Navíc je to i možnost, jak spolu mohou vyrážet třeba manželské páry. Pokud je muž ve formě, ať jede na standardním kole a manželka si může vzít elektrokolo. Je to skvělá možnost, jak společně trávit volný čas sportem. Cyklistika tak vlastně podporuje i lásku a partnerský vztah.