Člověk je tvor společenský a přítomnost druhých lidí, zejména těch jemu blízkých, ke svému životu nutně potřebuje. Dlouhodobější osamělost může mít podle některých tvrzení na zdraví stejně negativní dopad jako vykouření patnácti cigaret denně. I to je důvod, proč nás dřívější pandemie ohrozila nejen přímo prostřednictvím COVIDu, ale také nepřímo, a to ztrátou tolik potřebných mezilidských kontaktů. I nyní, několik let po pandemii, stále existuje nemalé množství lidí potýkajících se s psychickými problémy, jež nastartovala společenská izolace, kdy skutečné vztahy nahradila virtuální komunikace na sociálních sítích. Co je vlastně špatně na tom, když je člověk sám?
Samota a osamění není totéž
Samota může být docela prospěšná a často ji člověk i cíleně vyhledává. Někdo více, jiný méně. Zde záleží hodně nejen na osobnostních rysech, ale také třeba na tom, kolik času denně dotyčný tráví kontaktem s lidmi. Pokud někdo pracuje třeba jako prodavač, učitel či lékař, pak svou potřebu společenského kontaktu mnohdy zcela vyčerpá v práci a doma je rád, když několik hodin nikoho nevidí ani neslyší. A může se klidně jednat o extroverta, který ke svému životu společnost druhých lidí nutně potřebuje. A naopak, i poměrně uzavřený člověk, pokud tráví hodiny samostatnou prací, např. překladatel pracující z domu, si rád zajde po práci do restaurace s kamarády na pivo nebo se bude vyloženě těšit, až se doma objeví nějaký člen rodiny, s kterým si popovídá.
Ztráta kontroly nad situací
U samoty je v podstatě důležité, že si ji sami dávkujeme v potřebném množství, že nad ní máme svou moc. U osamění to je zcela jiné. Osamění se nám děje, a to mnohdy proti naší vůlí, my ho totiž z různých důvodů (nemoc, stáří, odchod partnera, ztráta zaměstnání) nejsme schopni příliš ovlivnit. A tehdy se jedná o problém, který může být závažnější, než se na první pohled zdá. O tom, že osamělost, zejména ta dlouhodobá, má negativní dopad na psychické zdraví, se ví již dlouho. Lékaři však potvrzují, že značně podrývá také zdraví fyzické.
Osamění a psychika
Pocit, že je člověk na vše sám, že se nemůže nikomu svěřit, že nemá u koho najít vnitřní oporu a pochopení, zvyšuje pravděpodobnost propuknutí psychického onemocnění (zejména pokud k němu má dotyčný skrytý sklon) nebo zhoršuje průběh již probíhajícího onemocnění. Například se může jednat o deprese, úzkostné stavy nebo obsese. Velmi často se také zhoršuje kvalita spánku.
Fyzické zdraví
Osamělý člověk je podvědomě více vystaven vnitřnímu strachu, protože si uvědomuje svou zranitelnost. Ne nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne. Jenže obavy se neodehrávají pouze v myšlenkové rovině, ale spouštějí celou řadu biochemických pochodů, které uvádějí organismus do stavu pohotovosti. Dochází k tzv. psychosomatickým reakcím, kdy se např. vlivem vnitřního stresu stahují stěny tepen, což vede ke zvýšení krevního tlaku, srdce se více namáhá a může být náchylnější k infarktu. Rovněž astma, kdy dochází k zúžení průdušek, může souviset se stresem. Osamění jako výrazný stresový faktor je také spjato s oslabením imunitního systému, takže člověk je pak náchylnější k infekcím.
Chvála koníčkům
Člověku trpícím samotou může velmi pomoci, pokud si najde nějakou činnost, která by mu přinášela radost a kterou mu okolnosti umožní vykonávat – malování, cizí jazyk, pěstování kytek nebo luštění křížovek a hlavolamů. Důležitý je jakýkoli pohyb, nejlépe na čerstvém vzduchu v přírodě. A právě při těchto činnostech je docela pravděpodobné, že se mu podaří poznat nové lidi, a třeba navázat i nová hodnotná přátelstvím.
Návštěvy osamělých seniorů
Velkým problémem je však osamělost u lidí, kteří zůstávají v izolaci kvůli svému zdravotnímu stavu. Velmi často jsou to senioři v domovech seniorů, nemocnicích či ve svých bytech. Tehdy je to především na jejich blízkých, aby si uvědomili, jak velkou terapeutickou hodnotu má pro osamělého člověka kontakt s rodinou či přáteli. Velkým omylem je myslet si, že když se jednou za půl roku celá rodina domluví a vpadne v počtu deseti lidí k seniorovi, že má „splněno“. Starší a nemocný člověk je pak zahlcen množstvím vjemů, které není schopen vstřebat. Často má také horší sluch a nerozumí lidem, kteří mluví jeden přes druhého. Proto je mnohem lepší návštěvní program poněkud koordinovat – domluvit se vzájemně, kdo a kdy seniora navštíví. Menší návštěva (jeden či dva lidé) a častější je pro seniora mnohem větším přínosem. Návštěva ho psychicky nerozruší, bude lépe rozumět hovoru, bude mít větší příležitost sám se do hovoru zapojit a po odchodu návštěvy nebude zahlcen dojmy. Naopak, bude mít příjemný pocit, že není na světě sám a opuštěný a že má smysl život nevzdávat.
