OLOMOUC – Zoo Olomouc hlásí pět nových přírůstků v tlupě japonských makaků. Tahle ikonická zvířata – známá svou hustou srstí i nezaměnitelným smyslem pro lumpárny – teď učí novou generaci, jak přežít zimu, vyhrabat si potravu ze sněhu… i jak ukrást návštěvníkům čepici nebo brýle, pokud si nedají pozor. Makací rodinka se rozrostla a nuda rozhodně nehrozí.
V jednom z největších a nejatraktivnějších otevřených výběhů v Zoo Olomouc, v němž procházíte pospolu s makaky po 42 metrů dlouhé visuté lávce až 7 metrů nad zemí, skotačí hned několik mláďat. Tato tlupa opic loupeživého typu se letos rozrostla o dalších 5 malých darebáků (dva samečci a tři samičky), s pronikavou inteligencí jim vlastní. „Makaci nás každý den dokáží nějakou lumpárnou překvapit. Při návštěvě výběhu se zde mnozí lidé zdržují velmi dlouho, pozorují jejich život a shodují se v tom, že pohled na jejich život za přítomnosti mláďat jim přináší víc než kdejaký program v televizi,“ podotýká ošetřovatelka Ivana Petrová. Olomoucká zoo chová makaky od roku 2001. Celkem se v ní narodilo 91 mláďat.
Staňte se členy FB skupiny Život v Olomouckém kraji a žádná zpráva vám neunikne. Sledujte nás na síti X, kde pro vás připravujeme plejádu pestrých zpráv.
Nevidím, neslyším, nemluvím
V japonské šintoistické svatyni Nikkó Tóšógú ve městě Nikkó existuje řezba ze 17. století, vyobrazující Mizaru, Iwazaru, Kikazaru (nedívej se, neposlouchej, nemluv), kterak si zakrývají různé části hlavy. Inspirací pro ni se stali právě makaci a odkazuje k buddhistické myšlence, která vyzývá k tomu, abychom se nedívali na škodlivé věci, nenaslouchali zlu a slovy nečinili jiným příkoří.
Inteligence odpočívá v termálních pramenech
V roce 1953 geniální samice Imo naplnila význam slova „opičit se“. Vědci zaregistrovali, kterak ji po zjištění, že je jednodušší sladké brambory nečistit od písku tlapkami, ale omývat je ve vodě, postupně ji následovala celá tlupa a od ní se to naučily i další tlupy v okolí. Poté, co své soukmenovce naučila umývat jídlo, tuto dovednost ještě zdokonalili – přišli na to, že mytí v mořské vodě dodá bramborům lepší chuť. Podobně se naučili nabrat pšenici i s pískem a hodit ji do vody – písek klesne na dno a pšenici pak jednoduše posbírají na hladině. V horách Nagana zjistili, že vlézt si v chladném období do horkých pramenů není vůbec nepříjemné, a aby se makaci nestávali lázeňskými hosty v lázních pro lidi, byly vybudovány lázně speciálně pro ně.
Sněžné opice
Počty těchto nejseverněji žijících primátů, kteří kromě ostrova Hokaido obývají celé Japonsko, se ve volné přírodě odhadují asi na 50 000 jedinců. Je jim dán život dlouhý až 30 let, nicméně si ho zkracují návštěvami lidských farem, kde jsou nevítanými hosty. Dokáží si poradit s rozmanitými teplotami, od vyšších v subtropických oblastech jižního Japonska, až po -15 stupňů ve středním Japonsku na pahorkatinách a horách ostrova Honšú, na nejsevernějším ostrově Hokkaidó se již nevyskytují. Ne zbůhdarma se jim říká také „sněžné opice“, i proto, že v zimě dokáží vyhrabávat potravu zpod sněhu. Nepohrdnou ani kůrou stromů. Pochutnají si na ovoci, listech, hmyzu, milují ořechy. Dorozumívají se mezi sebou pestrou škálou zvuků. Typická je pro ně hustá srst, která je chrání před mrazy, sedací mozol, krátký ocas a lícní torby. O mláďata matka pečuje až po dobu 2 let.