V posledních letech se s kriminálními filmy a seriály doslova roztrhl pytel, a to nejen u nás. V rámci genderové vyváženosti se čím dál častěji objevují v čele vyšetřovacích týmů také ženy. V ČR jich není moc, proto jsme využili možnosti a požádali o rozhovor mjr. JUDr. Lucii Zemančíkovou – zástupkyni vedoucího 1. oddělení Odboru obecné kriminality Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy.
Jaký je rozdíl mezi filmovou produkcí a realitou tuzemského kriminálního prostředí?
Tak určitě záleží na konkrétním filmu nebo seriálu. Jsou takové, jako je třeba Malý pitaval z velkého města, Případy 1. oddělení ale nebo také, jestli si dobře vzpomínám, třeba Případ pro zvláštní skupinu, které se realitě blíží celkem dost. A pak je samozřejmě řada dalších, které mají s realitou pramálo společného, na druhou stranu i tak se na některé z nich hezky kouká.
Je těžké je pro ženu prosadit se ve vyšetřovacím týmu?
Asi je pro ženu zpočátku o něco těžší se ve většinově mužském kolektivu prosadit, na druhou stranu obdobně těžké to může být pro víc submisivního muže. Ale když se už jednou prosadíte a prokážete, že jste k užitku a máte co nabídnout, pak už jste rovnocenným partnerem. Trestné činy jsou páchané lidmi, každý čin, každý pachatel je jiný, co platí na jednoho neplatí na druhého. Proto je důležité, aby i v týmech, které tyto činy vyšetřují, byli různorodí lidé, různé osobnosti. A není to jen o pohlaví.
Autorita je dána funkcí, hodností, nebo hrají roli i jiné faktory?
Jednoznačně ano, i když pracuji u policie, u vojensky organizovaného sboru, tak já sama mám s čistě formálními autoritami trochu problém. U mne má autoritu především ten, který je, jak se říká, člověkem na svém místě. Chytrý, pracovitý, s citem pro to, co dělá.
Jak se vyvíjela vaše policejní kariéra?
No tak trochu začala, alespoň v mé hlavě, asi už na gymnáziu, kdy jsem přemýšlela, kam po maturitě dál. I když jsem původně studovala přírodovědné zaměření gymnázia, vždy mě práce u policie zajímala, říkala jsem si, že je to práce pestrá, s lidmi, žádný stereotyp. A tak nakonec zvítězila škola více humanitní a já se rozhodla pro Policejní akademii ČR. Tuto vysokou školu jsem studovala ještě jako civil a až po jejím dokončení jsem nastoupila k policii. Začátky nebyly úplně snadné, protože tehdy mi bylo náborářkou sděleno, že ženy nepřijímají, protože mají naplněné kvóty. Nakonec se mi však náborem projít podařilo a já měla nastoupit na hlídkovou službu na policejní obvod Prahy III. Tam jsem taky dostala umístěnku. Pár dní před nástupem mi ale zatelefonoval tehdejší zástupce vedoucího oddělení loupeží na službě kriminální policie a vyšetřování s tím, že shání vyšetřovatele a zjistil, že mám nastoupit. Řekl mi, že vysokou školu jsem již absolvovala, tak jestli nechci jít k nim. A já jsem souhlasila. Takže i když papírově jsem ještě nějakou dobu byla na hlídkové službě, od prvního dne jsem byla na kriminálce. Na oddělení, které se zabývalo násilnou trestnou činností, zejména loupežemi, výbuchy, požáry, ale i třeba trestními oznámeními na lékaře.
Co vám to dalo pro nynější praxi?
Musím říct, že práce na tomto oddělení pro mne byla obrovskou školou. Jako pro spoustu jiných policistů z obecné kriminálky, i pro mne bylo oddělení vražd určitou kariérní metou, kam bych jednou chtěla nastoupit. Když jsem po šesti a půl letech služby zjistila, že z vražd odchází vyšetřovatelka, jediná žena mezi vyšetřovateli, rozhodla jsem se zkusit štěstí a přihlásila se do výběrového řízení, a to se mi podařilo vyhrát. Na pozici vyšetřovatelky jsem pak na vraždách pracovala od roku 2011 do konce roku 2019. Kdy u nás skončili oba vedoucí a já se pak od začátku roku 2020 posunula na místo zástupce vedoucího oddělení, kde jsem dosud. Akorát k našemu malému oddělení vražd ještě zhruba v polovině roku 2020 přibylo oddělení loupeží, takže jsme se nejen početně rozrostli, ale já se vlastně problematikou částečně vrátila zpět, ke svým policejním začátkům, k loupežím. Spisy sice už nezpracovávám, ale pořád se snažím udržet si s vyšetřováním kontakt. Například pomáhám podřízeným s jednotlivými úkony a držím tzv. dosahy, při kterých nabíráte a pak zpracováváte nápad našich případů během 24 hodin.
Takže žádné problémy s tím, že jste žena v mužském kolektivu?
Co ale platí pro celou mojí kariéru u policie je to, že jsem měla skutečně štěstí a potkávala a měla možnost pracovat s mnoha výbornými kolegy a nadřízenými, kteří mi pomáhali a hodně mě naučili. Brali mě jako na rovnocenného kolegu, který má co nabídnout, bez toho, že by řešili, jakého jsem pohlaví. A když už se někdo takový našel, rychle jsem si problém vyřešila. Kdybych nedokázala řešit takové zbytečné problémy, nemohla bych dělat svoji práci a vyšetřovat trestné činy.
Hrdelní zločin je ten nejtěžší. Jak zvládáte emoce u vyšetřování těžkých zločinů spáchaných na ženách, případně dětech? Ženská psychika je přece jen jiná než uvažování mužů. Dokážete být profesionálně nad věcí?
I když určitě platí, že ženská psychika bude obecně od té mužské trochu jiná, jsem přesvědčená o tom, že největší rozdíly jsou v osobnosti každého jednotlivého člověka bez ohledu na pohlaví. Znám řadu svých kolegů mužů, kteří by na našem oddělení pracovat nechtěli a i řadu těch, kteří by nevešli na pitevnu, pokud by obětí bylo dítě. Já rozdíly mezi muži, ženami a dětmi, kteří se stali obětí vraždy, nedělám. Každý z nich je pro mě obětí, tím, pro koho tu práci vlastně dělám. Nehledě na to, že každý z nás, i dospělý člověk, je něčí dítě. V tomto ohledu si myslím, že nad věcí být rozhodně dokážu. Kdyby ne, nemohla bych na tomto místě pracovat.
Nebojíte se pomsty od dopadených pachatelů, jejich okolí?
Ne, nebojím se. Ani se mi za celou dosavadní kariéru nic takového nestalo. Je pravda, že vím, že na jednoho mého kolegu jednou vraždu rodina pachatele připravovala, ale podařilo se to zjistit včas a zasáhnout. Ale to byla opravdu výjimka, i když to samozřejmě nechci zakřiknout.
Jak jde profese vedoucí vyšetřovacího týmu dohromady s vaším osobním životem?
Pravda je, že můj osobní život je asi chudší než ten pracovní. Ale určitě se to vyvážit dá. Jen musíte najít tolerantního partnera, kterému nevadí určitá nepředvídatelnost a časová náročnost vaší práce, třeba to, že řešíte telefonáty třeba ve tři 3 ráno. A samozřejmě i to, že pracujete ve většinově mužském kolektivu.
Díváte se na detektivky a zapisujete si chyby ve scénářích, které se odlišují od reality práce mordparty?
To určitě ne. Na detektivky se dívám ráda, zvlášť mám ráda staré české detektivky s panem Hrušínským jako majorem Kalašem nebo panem Kodetem jako kapitánem Exnerem. A i řadu dalších. Ale rozhodně je neberu jako studijní materiál a ani nemám ambice dělat revizi práce scénáristy. Beru je jako každý jiný film jiného žánru, jako způsob relaxace a odpočinku nebo jako kulisu k domácím pracím.
Jakou roli hraje intuice, kudy vést vyšetřování?
Policejní postupy všichni známe, učíme se je, někteří z nás je umí uplatnit lépe, jiní hůře, ale já jsem přesvědčená, že právě ten policejní čich nebo chcete-li intuice, jsou to, co z vyšetřovatele dělá vyšetřovatele výjimečného.
Forenzní věda se stále vyvíjí, metody zločinu taky. Pořád platí u vražd, že je to tak říkajíc v rodině či blízkém okolí oběti či pachatele, nebo se předpokladatelné schéma mění a s ním i postup vyšetřování?
V tomto směru se nic nemění a myslím, že ani měnit nebude. U vražd vždy platilo a platí, že ve většině případů se oběť a pachatel znají. Nemusí jít nutně o rodinné vazby, ale znají se třeba jako známí, nebo sousedi, spolupracovníci apod. A i když lidé dokáží být neskutečně vynalézaví, v čase se nemění ani nejčastější způsob usmrcení oběti, kterým je použití bodnořezného nástroje. Lidé se vraždili, vraždí a budou vraždit stále stejnými způsoby, ze stejných důvodů. Akorát sem tam některá doba přinese zvýraznění některého motivu. Například v 90. letech bylo hodně vražd nájemných, motivovaných majetkovým prospěchem, s nimiž se setkáváme v současné době spíše výjimečně.
Co tedy dnes více pomáhá při vyšetřování?
Co se mění jsou skutečně možnosti forenzních zkoumání a vůbec využití techniky, jako i třeba využití záznamů z veřejných kamer, které v minulosti nebyly a dnes nám hodně pomáhají. V dřívějších dobách se naši kolegové daleko častěji museli zabývat sériovými vraždami se sexuálním motivem, ne že by dnes sexuálně motivované vraždy nebyly, ale série už jsou velice vzácnou výjimkou, a to možná i právě díky tomu, že nám dnešní věda a technika pomáhá pachatele těchto skutků odhalit rychleji, než se dopustí něčeho dalšího.
A způsoby naší práce se v tomto ohledu změnily tedy pouze tak, že kromě shodných postupů, jaké měli naši předchůdci, využíváme navíc i další nástroje techniky a nová odvětví znaleckých zkoumání. A to bez ohledu na to, zda se oběť a pachatel znali. Pachatele vraždy musíte nejen odhalit, ale i když ho od prvopočátku znáte, musíte mu čin dokázat. A právně i v tom nám vývoj vědy pomáhá.
Čtete detektivky a máte nějaké oblíbené autory, případně ženské vzory v oblasti kriminalistiky?
Čtu a vždy jsem ráda četla, ale žádné vzory, a to ani ženské ale ani mužské mezi hrdiny těchto knížek nemám. Ráda čtu například severské autory jako Jussi Adler-Olson, nebo manželskou dvojici píšící pod pseudonymem Lars Kepler, ale i řadu dalších jako Roberta Brynzu nebo třeba Vlastimila Vondrušku, který mimo jiné píše i řadu detektivních románů z doby vlády Přemysla Otakara II, kde je vyšetřovatelem královský prokurátor Oldřich z Chlumu.
Foto: archiv PČR