„Svět vytváříme svými myšlenkami,“ prohlásil kdysi Buddha. Je ale možné, že se myšlenky prezentují v nějaké výraznější formě? Nebo že dokonce generují postavy a formy, napodobující reálný život?
Prastarý rituál
Odedávna ovládá několik zasvěcených v horských oblastech Tibetu rituál nazývaný dubthab, s jehož pomocí mohou propůjčovat svým myšlenkám tvar. Abychom byli přesní, jde o tvar připomínající lidskou postavu. V meditačním pohroužení vytvářejí takzvanou tulpu, která je viditelná i pro ostatní, takže je občas zaměňována s živými osobami.
Možná bychom se o takovém jevu nikdy nedozvěděli, kdyby neexistovala Alexandra David-Néelová (1868 – 1969). Tato Francouzka navštívila v letech 1911 – 1925 řadu pozoruhodných míst v jižní a střední Asii. Přitahoval ji buddhismus a byla posedlá touhou vidět něco ze zvláštních schopností „čarodějů“, kteří zde žili. To se také stalo, strávila v Tibetu ostatně čtrnáct let. I ona sama si navíc osvojila některé opravdu „nadpozemské“ dovednosti. A několikrát zažila, jak se před jejíma očima materializují již zmíněné tulpy.
Nebezpečný experiment
Ovšem praxe vytváření tulp je prý spojena s velkými riziky u osob, které ještě nedosáhly odpovídajícího stupně duchovní zralosti, takže si vůbec neuvědomují, s jak nebezpečnými a mocnými silami si vlastně zahrávají. Jinak řečeno: vytváření forem života pocházejících z jiných realit nemá být pouhou kratochvílí. Jakmile tulpa získá dostatek životní energie, aby mohla hrát roli reálně existující bytosti, má tendenci vymknout se kontrole svého „stvořitele“. Říká se, že nezřídka způsobují tato stvoření svým tvůrcům vážná nebo dokonce i smrtelná zranění.
V Alexandře přesto sílilo přání se o takový experiment pokusit. Nechtěla se ale dát ovlivnit postavami tibetských božstev a vybrala si pro svůj experiment postavu, která je v Tibetu naprosto bezvýznamná – představovala si mnicha západního ražení – malého, obtloustlého a družného.
Odebrala se do samoty a začala provádět předepsané rituály vizualizace a koncentrace. Po několika měsících začal její fantomový mnich nabývat stále zřetelnější podoby. Dělal jí v jejím dobrovolném odloučení společníka a nakonec se rozhodla, že se s ním vydá na cesty. Sama popisuje, že i když urazila na koni i mnoho mil denně, iluze existovala dál. Někdy na mnicha nemusela ani myslet, aby se objevil. Stále jej cítila.
Z kamaráda se stala noční můra
Ovšem její společník se stal postupně její noční můrou. Začal hubnout a výraz jeho obličeje byl často zlomyslný. Byl prý nepříjemně dotěrný a stále drzejší. Zkrátka se vymkl její kontrole. Doprovázel pak badatelku na jejích cestách, ať už si to přála, nebo ne.
Rozhodla se tedy, že zjevení nechá vyhasnout. Ukázalo se ale, že to není vůbec jednoduché, nakonec si celá záležitost vyžádala šest měsíců intenzivní duševní práce. Alternativní realita, jakmile jí jednou byla propůjčena forma, silně lpěla na svém „životě“.
Alexandra sama tuto zkušenost ohodnotila tak, že vytvořit si vlastní halucinaci není nic těžkého ani zvláštního – skutečně zajímavou okolností je fakt, že tuto myšlenkovou formu mohou vidět i jiní lidé.
