Popraviště u nás: Ve smolných knihách se dočteme o mnohdy krutých praktikách, kterými se tehdejší spravedlnost vyznačovala

Popraviště Horní Slavkov

Názvy míst, kde se vykonávaly popravy, přetrvaly až do našich věků: Na Šibeníku, Stínadla, Stínava, Havraní vršek, Katův vrch… a mnohé jiné. Těchto míst býval velký počet, nacházela se u každého většího města, ale někdy i vesnice.

Provaz z oběšence a jiné talismany

Na těchto popravištích nebo v jejich těsné blízkosti byla zakopávána těla odsouzenců, mnohdy ale i sebevrahů – těm všem bylo odepřeno místo odpočinku v posvěcené půdě hřbitova. Mnohá popraviště byla i cílem lidí provozujících černou magii. Oprátka z oběšence je pověra rozšířená až do našich dnů – má přinášet štěstí a peníze. Magickou moc měla mít dokonce hlína z popraviště. Použití takovýchto prostředků však bylo přísně trestáno.

Z právního hlediska

Právo uložení trestu smrti měl původně jen panovník, ale už od 13. století bylo udělováno i městům – takové město se poznalo již z dálky podle čtyř věžiček v nárožích střechy radniční věže. S právem byly ale spojena i povinnosti, a to zajistit podmínky pro výkon spravedlnosti. Museli mít věznici, mučírnu, katovnu, popraviště a personál (kata a pacholky).

Hrůzostrašné praktiky

Mezi povinnosti místního soudu patřilo i vést záznamy zvané většinou smolné nebo černé knihy. Dnes se v nich můžeme dočíst o praktikách, kterými se dříve spravedlnost vyznačovala, a je to čtení vskutku děsivé. Jak při výslechu, tak při výkonu trestu, se užívalo mučení. Bylo to kupříkladu pálení žhavým železem, napínání na skřipec, drcení či sekání údů, stahování z kůže, lámání a vplétání do kola. Není jistě překvapením, že domnělé čarodějnice byly upalovány, za cizoložství byla žena někdy zaživa pohřbena nebo zazděna.

Osvícenská reforma

Tuto praxi ukončila až osvícenská reforma soudnictví. Roku 1765 Marie Terezie odňala mnoha městům hrdelní právo, což dokončil její syn, Josef II., když zavedl centralizovaný soudní systém.

Slavkovské popraviště

Dnes se již nezachovalo mnoho popravišť tak, jak je znali naši předkové. Bývalo to jakési pódium, se sloupky a břevny. To vše umožňovalo oběsit zároveň několik provinilců a třeba je nechat viset pro výstrahu. Někdy to bylo naopak prostranství obehnané zdí se vstupními dveřmi. Jak již bylo naznačeno, většina takových popravišť byla ve druhé polovině 18. století odstraněna – existují však i výjimky.

Popraviště v Horním Slavkově na Karlovarsku se zachovalo takřka nedotčené. Tvoří jej kruhová, dva metry vysoká kamenná zeď se třemi vystupujícími pilíři. Bylo postaveno někdy kolem roku 1500. Poslední popravenou zde byla roku 1765 Marie Alžběta Früchtlová, usvědčená z otrávení manžela a vraždy služebné.

Bečov nad Teplou

Kati pochopitelně dostávali plat za každý úkon, který provedli. V Bečově nad Teplou vykonával v 17. století řemeslo také kat z Jáchymova, a tady se právě též zachovalo alespoň torzo výkonu jeho služby. Další pozůstatky nalezneme na známém vrchu Větruše v Ústí nad Labem.

Zdá se vám to jako morbidní místo k návštěvě či vycházce? Je to ale součást naší historie a někteří lidé mají dokonce rádi mrazení v zádech – a to na těchto místech potká asi každého.