Pacific Trail – daleko od lidí, ale blíž k sobě

Tatiana Bujnochová - Pacific Trail
Tatiana Bujnochová je zatím jedinou Češkou, která dokončila Pacific Trail

Celým názvem Pacific Crest National Scenic Trail je přes 4.200 km dlouhý trek, který vede horskými oblastmi při západním pobřeží USA od mexických hranic až do Kanady s celkovým převýšením přes 100 km. Trail se vyhýbá civilizaci a vede především horskými oblastmi, kde je nejméně silnic. Prochází více než 60-ti velkými horskými průsmyky, míjí hodně přes 1000 jezer, prochází sedmi národními parky a dalšími 60-ti různými chráněnými územími. Projít ho v kuse obvykle trvá 4-6 měsíců a ještě o dost déle zabere plánování a výběr vhodného vybavení.

Pacific Trail je výzvou nejen pro tělo a nohy, ale i pro duši, pro vnitřní já, pro hledání sebe sama a svých možností. Tuhle pomyslnou rukavici zvedne málokdo a zdaleka ne všichni, kteří se na tento super náročný trek vydají, jej dokončí. Jsou mezi nimi i ženy a mezi ty úspěšné se řadí i Češka, Taťána Bujnochová.

Asi nejde začít jinak, než u filmu Divočina, který pojímá tenhle sportovní výkon s daleko širším kontextu. Viděla jste jej?

Ano, viděla. Jednou dlouho před a jednou bezprostředně po cestě. Pokaždé jsem se zaměřila na jiné aspekty. Před stezkou mě zaujal především životní příběh hrdinky. Podruhé mě ke shlédnutí přiměla zvědavost, jak je ve filmu zachycená stezka samotná. Z prvního shlédnutí jsem si to nevybavovala.

Pacific Trail - Bujnochová s batohem
Všechno své je potřeba si odnést na zádech. Počítá se každý gram.

Nakolik podle Vás odpovídá skutečné realitě?

Nemohu odpovídat za všechny turisty obecně. Každý stezku prožívá po svém. Má jiné důvody, vydat se na ní. Také jsme jako cestovatelé samozřejmě jiné osobnosti. To se propíše do osobního vnímání nastalých situací. Do hlav se nám tak vepisují jiné věci, jinak nás ovlivňují, vyvolávají jiné pocity. Moje realita připomíná film velmi málo. Vyjma pár maličkostí, které se týkají samotného trailu. Je to určitě dáno také tím, že jsem si nevybrala trail, abych řešila své vnitřní prostředí. Abych vychodila nějaký problém nebo abych našla sebe samu. Pacific Trail pro mě nebylo duchovní putování. Často tím lidi tak trochu zklamávám…

Tak jinak. Jaké důvody vedly Vás k uskutečnění přes 4000 km dlouhého putování?

Touha jít na dlouhou túru a 6 měsíců mi přišlo jako dost dlouhá záležitost. Toť vše. Nic víc, nic míň. Prosté.

Jak dlouho jste se připravovala? Kdo Vás podporoval a kdo naopak se pokoušel Vás odradit?

Odradit se mě nepokoušel nikdo. Naprostá většina reakcí byla velmi pozitivních, především od mých nejbližších a přátel. U některých vznikly obavy, ale nikdy nebyly spojovány s odrazováním od absolvování samotné cesty. Podporu jsem měla obrovskou. No a pokud se přece jenom objevila reakce nepříjemná, považovala jsem to spíš za problém toho daného člověka, ne za svůj. Bylo jich velmi málo a neovlivnily mě vůbec.

A příprava?

Celkem asi 14 dní. Do té počítám přečtení dvou knih a nějakých blogů. Vyřizování potřebných formalit i nákup vybavení. Jsem ranař. A umím řešit situace za pochodu. U těch složitějších najít sílu, energii a soustředěnost na samotnou akci. Pro někoho to možná není vhodný životní přístup, ale to potřeba dlouhodobé přípravy a nutnost mít zohledněny všechny aspekty, dopady a rizika, také nemusí vždy platit za lepší variantu. Vše s sebou nese výhody i nevýhody. Můj životní přístup, ve kterém se cítím dobře, je zajistit nezbytně nutné minimum s ohledem na danou věc a začít, prostě jít do toho. Využívat kvality jako rozhodnost, touhu hledat řešení a jednat, také odvahu. Tak to umím, tak mi to jde, tak mě to baví a také se mi to tak občas nevyplatí.

Kdy jste trek začala a kdy úspěšně ukončila?

Startovala jsem 14.3.2020, cesta trvala téměř šest měsíců. V polovině září jsem byla doma.

Byly situace, kdy byste to nejraději vzdala? Poklud ano, zkuste některou z nich blíž popsat?

Sníh, led hory a samota …

Ani na okamžik jsem nepomyslela na to, že skončím. Ani, když jsem měla úraz, ztratila jsem se nebo jsem byla vyčerpaná z množství sněhu. Ani zpočátku, když situace kolem koronaviru byla nepříjemná a byli jsme odrazování od pokračování v cestě. V tu dobu jsem jen myslela na to, že nás mohou ze stezky stáhnout a že v sobě budu muset najít energii, vyrovnat se s tím. Ale ani na chvilku jsem nepomyslela na to, že to vzdám. Vždy jsem ve svízelné situaci přemýšlela, jak to udělám, abych došla.

Stačí mapa a kompas nebo jste používala i soudobé navigační prostředky?

Používala jsem mobilní aplikaci pro Pacific Trail cestovatele Guthook´s. Moc dobrá záležitost. Mapa trailu se záznamem míst vhodných pro stan, vodní zdroje, místa na doplnění potravin, náhradní trasy, když je nutné obejít požár apod. To vše podpořeno do aplikace dodávanými aktuálními informacemi od nás,cestovatelů..

Jak je trasa značená? Dá se zabloudit a co si v takovém případě počít?

Ano, trasa značená je, ovšem není to možné srovnávat se značením českých turistických tras. A ano, zabloudit se dá. Především, když je na horách mnoho sněhu a značení tak není patrné. Aplikace Guthook´s byla neocenitelná. Téměř stále jsem podle ní hledala cestu, která se pod sněhem ztrácela. A také je fajn mít kompas, stačí malý přívěšek. Jednou se mi velmi vyplatil. Zabloudila jsem ve sněhové bouři, nepříjemná záležitost. Byla jsem na stezce asi týden a sama, mobil vybitý. Kompas mi pomohl najít ráno cestu zpátky na trasu. Využila jsem ho sice pouze jednou, ale pro vlastní záchranu je i jednou až dost a stojí za to ho nést. Doporučuji mít také lokátor. Na mé velmi špatné rozhodnutí, šetřit na něm a nekoupit si ho, příliš pyšná nejsem.

Kolik lidí jste ze celou cestu potkala, o čem jste si případně povídali?

Stezka byla v roce 2020 velmi tichou poutí. Nás, cestovatelů vyrazilo málo a mnoho jich nedokončilo. Přesto jsme se občas potkávali, a vždy to bylo velmi příjemné, obohacující a pozitivní. Mimo těch dálkařů se na stezce pohybují také denní a sekční turisté. Američané mají hory rádi. Většinou jsme probírali trail – pandemii, vodu, kempování. Například v Kalifornii přítomnost hadů na stezce, doporučení na levné ubytování, trail angels – to jsou trochu kostrbatě přeloženo do češtiny strážci stezky apod. Pak také Českou republiku. Na Čechy reagovali Američané moc hezky. Bylo to vždy velmi příjemné. Mnoho úsekových cestovatelů, které jsem potkala, měli kořeny v Československu. Hlásili se k tomu velmi otevřeně a hrdě. Byla to radost.

Ve filmu se říká, že se člověku u přibývajícími kilometry zvětšují i nohy. Je to pravda?

Pacific Trail - brodění
Jediné zaváhání a může následovat nepříjemná koupel

Ano je – a ach jo. Na trailu jsem zužitkovala čtvery boty. Skončila jsem s botami o číslo většími. Nicméně poslední jsem kupovala o půl čísla větší především z opatrnosti. Kdyby náhodou, ať mám pak, pro mé obří nohy, pohodlí. Nakonec ten skok zase nebyl tak zásadní, žádná velká hrůza. Je to jen pár milimetrů. S lodičkama nošenýma pře Pacific Trailem mám smůlu, běžnou vycházkovou obuv zvládnu.

Při tak dlouhém a extrémně náročném putování je hodně prostoru poznat sebe sama i po duchovní stránce. Mluvila jste často k sobě?

Ano, ale žádná duševní očista u mě opravdu neprobíhala. Spíše docházelo k výměně názorů mezi egem a rozumem. Někdy si přisadily také emoce, to bylo pak velké obohacení celé vnitřní konverzace. Ego chtělo chodit dlouhé kilometry, rozum mu spílal a emoce nemohly zůstat pozadu a pěkně to celé komplikovaly.

Co setkání se zvěří. Určitě je tam dost příležitostí, vždyť stezka vede mnoha chráněnými územími …

Ve dne vždy obohacující. Neuvěřitelně mě ta setkání nabíjela. Z každého jsem čerpala i pár hodin, dnů. Bylo to vždy působivé. Bobři, hadi, laně, medvědi, kojoti… Ovšem v noci se situace proměnila. To jsem se bála.

Který úsek Vám nejvíce učaroval a proč?

Pacific Trail - panoramata
Ohromující panoramata nejobtížnějšího treku světa

Velmi těžká otázka. Mám v životě velké štěstí, obdivuji právě ta místa, kde se zrovna nacházím. V Americe tomu nebylo jinak. Tajil se mi dech každý den. Úplně každý den. Ale přesto, kdybych si měla vybrat, pak Washington. To je krásné místo. Taky Severní Kalifornie je okouzlující. A nemohu opomenout Sierru Nevadu. A Oregon s dechberoucím Crater lake. Prostě celý pás kaskádového pohoří. A také máky v poušti v Jižní Kalifornii a …prostě všecko.

Máte to za sebou. V čem si myslíte, že jste teď jiná?

Nejsem jiná. Jsem stále stejná a svá. Vlastně ano, jsem jiná, jsem obohacená o nádherný životní příběh. A těším se, až se vydám za dalším.