Když nevíte, jak s tělesně postiženým komunikovat, zeptejte se ho …

Mgr. Bára Antonovičová
Mgr. Bára Antonovičová je tělesně postižená od narození. Přestože je na vozíku, závodně plave, studuje a reprezentovala ČR i na půdě OSN.

Každý člověk je jedinečný a s dostatečnou podporou můžeme všichni dosáhnout svého plného potenciálu. Potvrzuje to i Mgr. Bára Antonovičová, která je od narození na vozíku a zastává krédo, že nikdy není pozdě něco nového zkoušet.

Je rozdíl mít tělesné postižení hned od narození a situací, když člověka čeká život na vozíku po těžkém úrazu? Setkáváte se jistě s oběma skupinami. Dokážete pochopit jejich postoje k životu před a po úrazu?

Každý člověk se zdravotním postižením se nachází v jiné situaci, má jiné fyzické i psychické možnosti, a tak by se k nim mělo přistupovat. To, co pomůže jednomu, může pro jiného nepoužitelné a naopak. Každý je jedinečný a individualita, ale s dostatečnou a kvalitní podporou můžeme všichni dosáhnout svého plného potenciálu a pomoct společnosti jako celku k tomu, aby se posouvala zase o kousek dopředu.

Dokážete lidi motivovat k pozitivnímu myšlení?

Snažím se o to tím, že žiji aktivní život. Myslím, že je fajn vidět nějaký pozitivní příklad člověka, který se zdravotním postižením studuje, pracuje, sportuje a jezdí do zahraničí. Je jasné, že ne všichni mají takové možnosti, ale potěšilo by mě, kdybych někoho motivovala, aby zkusil něco nového. Může to být jakákoliv drobnost – třeba něco namalovat, nebo se začít se učit jazyk přes internet.

Jak jste se s tím, že máte zdravotní postižení, dokázala smířit jako dítě?

Příliš jsem to jako dítě nevnímala, a to hlavně díky mým rodičům, kteří se mi věnovali a snažili se, abych se dostala i mezi děti bez zdravotního postižení. Na prvním stupni základní školy jsem začala využívat osobní asistenci, díky které jsem se naučila jednat s dospělými lidmi a nebýt závislá jen na rodičích. Že mám nějaké omezení, jsem začala více vnímat v pubertě na gymnáziu. Štvalo mě to, ale brala jsem to tak, že je to věc, která je daná a se kterou nic moc nenadělám a soustředím se na to, co můžu ovlivnit.

Co za školy jste navštěvovala?

Dle mého názoru je velmi důležité kvalitně a správně posoudit schopnosti a možnosti každého člověka nejen se zdravotním postižením a podle toho mu vybrat pro něj nejvhodnější formu vzdělávání. Takovou, aby ho vzdělávání rozvíjelo, posouvalo dopředu, ale zároveň bylo pro něj zvladatelné. Mám zkušenosti s mnoha typy školek i škol. Chodila jsem nejprve do soukromé školky, pak do denního stacionáře, kde jsem byla jediné dítě, které mluvilo, takže jsem se tam vůbec nerozvíjela. Následně jsem přešla do státní školky mezi děti bez zdravotního postižení, které mě brali jako součást kolektivu a největší problém byl, kdo mě poveze v kočárku na pískoviště, protože vozit mě chtěli všichni. Do první třídy jsem nastoupila do běžné základní školy v Brně, škola ale nebyla bezbariérová, takže mě do schodů nosili nejprve rodiče, pak asistenti. Byla jsem ve třídě s méně spolužáky a měla jsem osobní asistentku. Tato třída ale byla po roce rozpuštěna a já jsem musela do nového většího kolektivu. Před tím, než jsem nastoupila do třetí třídy, paní ředitelka školy chtěla dát mou třídu do 3. patra školy, takže jsem musela ze školy odejít. Protože rodiče měli na vyřešení toho, kam budu chodit do školy jen dva měsíce letních prázdnin, a běžné školy v okolí mě odmítly, od třetí třídy jsem začala chodit do speciální školy na Kociánku. Ve třídě nás bylo kolem šesti, ale každý z nás měl svá zdravotní omezení, takže se postupovalo v látce podle toho nejpomalejšího. Učivo pro mě bylo jednoduché a příliš mě neposouvalo dopředu, takže se rodiče v páté třídě rozhodli, že zkusím přijímací zkoušky na soukromé osmileté gymnázium, které bylo v té době snad v Brně jediné bezbariérové. Nikdy jsem nebyla kamarád s matematikou, fyzikou ani s chemií, ale vše jsem zvládla a udělala jsem maturitu. Chtěla jsem jít na vysokou školu a studovat obor, ve kterém pak budu moct i se svým zdravotním omezením opravdu pracovat. Zkusila jsem si dát přihlášku na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, a ono to vyšlo! V průběhu studia mi velmi pomohlo středisko pro podporu studentů se specifickými potřebami Teresiás, které nabízí bezplatnou osobní asistenci, či domlouvání speciálních potřeb studenta s pedagogem. Jinak řečeno, více času na práci, zkouška na počítači a podobně. V roce 2017 se mi pak podařilo úspěšně složit státnice a získat titul Mgr. Rok jsem pracovala v Kanceláři veřejného ochránce práv, nyní působím jako právnička ve spotřebitelské poradně časopisu dTest a studuji doktorát v oboru ústavní právo.

Jak Váš handicap brali třeba spolužáci ve škole a vůbec v procesu vzdělávání?

Spolužáci mě brali většinou velmi pozitivně, jen nám někdy chvíli trvalo, než jsme si k sobě našli cestu. Než třeba zjistili, že jim někdy půjčím domácí úkol nebo že jim můžu třeba i něco vysvětlit. Na gymnáziu mi pak i hodně pomáhali třeba přejíždět mezi budovami nebo mi podávali věci. Naučili se také zacházet s vozíkem. Doufám, že si ze školy odnesli mimo jiné i to, že lidé s postižením nemusí mít vždy mentální postižení, takový býval předsudek. Až potkají člověka s postižením, budou snad vědět, jak s ním komunikovat – naprosto normálně.

Stala jste se někdy obětí šikany?

Ano, na začátku základní školy. Ne všechny děti a dospělí jsou vnímaví k odlišnosti. Důležité je, nebát se na situaci upozornit a začít ji s někým řešit. Nechodit neznamená zůstat stát.

Zúčastňovala jste se jako dítě volnočasových aktivit v rámci výuky? Školy v přírodě, dětské tábory a podobně?

Rodiče se velmi snažili, abych se zúčastňovala volnočasových aktivit s dětmi bez zdravotního postižení, ale i s ním. Bylo to o něco složitější, protože jsem potřebovala asistenci, ale většinou to bylo možné nějak domluvit. Chodila jsem do plavání, skautu, flétny a dalších kroužků. V létě jsem jezdila na putovní tábor a plavecké soustředění pro lidi s postižením. Také se ale stalo, že jsem kvůli chybějící asistenci nebo barierám neodjela se spolužáky na projektovou výuku nebo na fakultativní kurz angličtiny ve Velké Británii.

Úspěšně se perete se s úskalími života. Napadlo Vás někdy, že jste to chtěla zabalit?

Každý máme lepší a horší dny. Je jasné, že ne všechny jsou zalité sluncem a ne vždy se všechno daří. Samozřejmě, že si občas postěžuji a říkám si, proč zrovna já? Pak to vše proberu s rodinou a nejbližšími kamarády a uvědomím si, jak dobře se vlastně mám, a že je škoda nežít svůj život naplno. Někdy mám ve vodě pocit, jakoby se moje zdravotní postižení prostě ztratilo.

Sportujete. Čekal bych spíš bocciu, než plavání. Proč tedy voda a ne pevná zem?

Bára při tréningu v bazénu
Bára při tréningu v bazénu

K plavání ve speciálním plaveckém klubu SK Kontakt Brno, jsem se dostala v šesti letech, když rodiče potkali trenérku na veletrhu. Mí rodiče jsou sportovně založení, takže se jim možnost, abych začala plavat, velmi zalíbila. Pro mě byla taky moc fajn, protože jsem postupně zjistila, že se v ní můžu naprosto sama a svobodně pohybovat. Navíc při plavání zapojí opravdu všechny svaly. Plavu již 21 let třikrát týdně a svůj život si bez plavání nedokážu představit. Navíc jsem v našem sportovním klubu našla mnoho přátel. Jsme jedna velká pozitivní parta, která se podporuje v bazénu i mimo něj. Někdy mám ve vodě pocit, jakoby se moje zdravotní postižení prostě ztratilo. Nechodit, neznamená zůstat stát.

Kdo Vás a trénuje? Máte v Brně adekvátní zázemí pro tento sport?

Ve sportovním klubu SK Kontakt Brno jsou zaměstnáni dva trenéři, kromě nich máme ale skvělé dobrovolníky, kteří chodí trénovat pokročilejší plavce ze břehu, nebo jsou ve vodě s plavci, kteří při plavání potřebují podporu. Jejich práce je velmi potřebná a nedocenitelná. Během roku se konají pravidelné tréninky na čtyřech bazénech v Brně. Mé tréninky trvají hodinu, dělí se na rozplavání, cvičení na techniku jednotlivých plaveckých stylů, sportovní část a nakonec je vždy důležité vyplavání. Plavu jen rukama, nohy u plavání nepoužívám s tím, že za hodinu uplavu kolem 1600 metrů.
Kromě tréninku s klubem jezdíme na závody Československého poháru do Prahy, Karlových Varů nebo Bratislavy. Každý červen pak náš klub pořádá Mistrovství České republiky. V létě se pravidelně účastníme pobytového plaveckého soustředění ve Strakonicích. SK Kontakt Brno také pořádá kulturní akce jako je bowlingová liga nebo ples. Plavat může opravdu skoro každý, stačí jen chtít.

Bára Antonovičová po závodě
Bára Antonovičová je velmi cílevědomá nejen v bazénu. Za vítězstvím je nezměrná vůle něčeho dosáhnout. V plavání, v práci i v životě.

Slyšel jsem historku s plavčíkem a s kopáním nohama. O co se jednalo?

Jednou jsem byla s rodiči v bazénu, kam běžně nechodím. Táta mi pomohl do vody a já jsem začala plavat jeden bazén za druhým. Po chvíli jsem si všimla, že mě sleduje plavčík a chodí se mnou podél bazénu. Myslím, že jsem nevypadala, že bych se měla topit, tak jsem u plavání přemýšlela, proč to asi dělá. Nakonec mi to nedalo, zastavila jsem se na konci bazénu a zeptala jsem se ho, co se děje. Odpověděl mi, že záběry rukama dělám dobře, ale že bych při plavání měla zapojit i nohy a kopat s nimi. Ukázala jsem na prázdný mechanický vozík na druhé straně bazénu s tím, že je můj, a proto nekopu nohama. Plavčík se mi začal hrozně omlouvat, že si neuvědomil, že jsem na vozíku a myslím, že si to pamatoval ještě dlouho. Pro mě to svým způsobem byla od něj velká poklona – on totiž na mě při plavání vůbec nepoznal, že mám nějaké zdravotní postižení.

Jakých sportovních úspěchů si nejvíc považujete?

Asi nemám jeden hlavní úspěch, během let jsem dosáhla několika medalií v rámci Československého poháru především v disciplíně 200 m volný způsob, který plavu kraulem. V roce 2015 jsem se stala mistryní Maďarska v této disciplíně. Když se mi povede dobrý výsledek, jsem za to moc ráda, ale plavu především proto, že mě to baví. Je to pro mě forma fyzioterapie a taky jsem ráda na bazénu se svými kamarády. Pokud si nejste jistí, jak člověku s postižením můžete pomoct nebo jak s ním komunikovat, prostě se ho zeptejte.

Jste aktivní žena, která se angažuje u nás i v zahraničí nejen problematice handicapovaných. Je postoj k lidem se zdravotním omezením v zahraničí jiný, než u nás?

To nelze dle mého názoru zobecnit. Měla jsem možnost trávit čas v New Yorku, Londýně a Holandsku. Všude měla pocit, že se na mě ostatní tolik nedívají a v podstatě pořád mi nabízí pomoc. Myslím, že západní společnosti jsou více kosmopolitní, a proto nemají problém s tím, když je někdo odlišný od ostatních a potřebuje ke svému životu více podpory. Určitě je překážek míň než v minulosti a je fajn, že se postupně pracuje na jejich odstranění. Bude to ještě trvat nějakou dobu, než se podaří odstranit předsudky ve společnosti. V každodenním životě mě těší, že když potkám rodiče s malým dítětem a oni mu na jeho otázku co se mi stalo, odpoví, že nemůžu chodit, a proto mám vozík. Dřív rodiče říkali, že sedím v kočárku. Je to malá, ale příjemná změna. Pokud si nejste jistí, jak člověku s postižením můžete pomoct nebo jak s ním komunikovat, prostě se ho zeptejte. Pokud bude něco potřebovat, poradí Vám, co a jak.

V období 2018 – 2019 jste se stala Mladou delegátkou České republiky do OSN a navštívila jste Valné shromáždění OSN v New Yorku ….

Celé to v podstatě byla náhoda – našla jsem inzerát, že se hledají mladí delegáti České republiky do OSN pro rok 2018- 2019, poslala jsem životopis, esej, absolvovala pohovor a pak mi k mému překvapení zavolali, že mě vybrali jako jednoho ze dvou mladých delegátů z České republiky. To mimo jiné znamenalo možnost strávit tři týdny v hlavním sídle OSN v New Yorku. Organizace spojených národů tak umožnila členským státům, aby každý rok na část Valného shromáždění a popřípadě další vrcholné akce roku vyslaly mladé zástupce, kteří tak mají možnost nahlédnout do fungování OSN a vyjádřit své názory. Získané zkušenosti pak následně předat dalším mladým lidem ve své zemi. Zaleží vždy na členském státu, zda této možnosti využije. Česká republika své mladé delegáty vyslala do OSN již potřetí. Program zajišťuje Česká rada dětí a mládeže, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvo zahraničních věcí.

Bára Antonovičová v OSN
Bára Antonovičová reprezentovala naše mladé lidi i při návštěvě v OSN

Jak jste získala na vše potřebné peníze?

K tomu abych mohla odjet do New Yorku, jsem potřebovala zajistit asistentku, která mi pomáhala s každodenními věcmi a pohybem během pobytu. Oslovila jsem se žádostí o pomoc mnoho nadací a některé z nich se mě rozhodly podpořit. Například Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové nebo Nadace pro rozvoj vzdělání, kterým tímto velice děkuji. Pokud potřebujete s něčím pomoct, nebojte se o ni požádat nejen nadace, ale i firmy nebo jednotlivce. Věřím, že vždycky někoho ochotného Vám pomoci najdete.

Co všechno jste v sídle OSN zažila?

Každý stát si určuje sám, jaké budou povinnosti jeho mladých delegátů během pobytu. My jsme s druhým delegátem z České republiky měli šanci vyzkoušet a zažít mnoho různých aktivit. Od zápisu jednání jednoho z Výborů, přes analýzu brífinku z jednání Rady bezpečnosti, až po volbu členů do Rady OSN pro lidská práva. Brzy po příjezdu jsme měli možnost přednést projev za Českou republiku ve Třetím výboru OSN,. Zmínili jsme mimo jiné stoleté výročí založení Československa, důležitost kvalitního vzdělávání dostupného pro všechny, sdílení zkušeností, zájem o dění kolem sebe a mnoho dalšího. V rámci pobytu jsme se poznali s více než šedesáti mladými delegáty z třiceti zemí, většinou z Evropy. Diskutovat s nimi bylo velmi inspirativní, protože člověk získal jiný pohled na svět a jeho problémy. Osobně jsem si z toho odnesla zjištění, že Česká republika je velmi dobré a bezpečné místo k životu.

Co problematika podpory lidí se zdravotním postižením?

Mladí delegáti měli možnost v rámci programu pořádat tzv. „side events“ – kratší akce mimo hlavní program jednání na určité téma, na které byli do diskuse zváni zástupci států, OSN, další experti a panelu se vždy účastnili i zástupci mladých delegátů. Naši diskuzi na téma podpory mladých lidí se zdravotním postižením, kde jsem měla možnost promluvit jako expertka, navštívily paní velvyslankyně do OSN České republiky a Maďarska, pan velvyslanec z Bulharska a další zástupci organizací OSN.

Kam jste se všude podívali?

Mladé delegáty na setkání zvaly i jednotlivé organizace OSN, například Mezinárodní organizace práce nebo Dobrovolníci OSN a všechny zajímal náš názor na problémy, které řeší. Díky těmto akcím jsme měli možnost navštívit zajímavá místa nejen v centru New Yorku – za všechny můžu jmenovat Stálou misi USA pří OSN, residenci paní velvyslankyně Austrálie do OSN nebo Stálou misi Itálie ve 49. patře mrakodrapu. Ten výhled stál opravdu za to.

A nejhlubší zážitek?

Největším zážitkem pro mě bylo fotografování s generálním tajemníkem OSN Antóniem Guterresem. Je to velmi sympatický pán, který nemluvil do připraveného mikrofonu a působil velmi bezprostředně. Porušil dokonce protokol, aby projev za všechny mladé delegáty mohli přednést dva zástupci místo jednoho. Působil na mne jako charismatický člověk na svém místě.

Vraťme se domů. Co bylo náplní Vašeho mandátu mladé delegátky v České republice?

Tři týdny v OSN v New Yorku byly opravdu nezapomenutelné, plné zajímavých setkání debat a kontaktů. V rámci mandátu jsem se snažila zviditelnit téma neformálních volnočasových aktivit pro mladé lidi se zdravotním znevýhodněním. Podle mého názoru jsou společné mimoškolní aktivity totiž pro tyto mladé lidi nesmírně důležité. V kroužcích, klubech či na akcích přístupných pro všechny se mohou mladí lidé s různými zkušenostmi setkat a poznat, že všichni mají podobné zájmy, jen někteří z nich k tomu potřebují více podpory.
S druhým delegátem jsme pořádali na středních školách v ČR školách debaty s mladými lidmi. Já osobně považuji besedy na školách za nejdůležitější část mého mandátu, protože se naše zkušenosti, informace a myšlenky, které jsme si dovezli z OSN, dostanou mezi další lidi. Pokud by si z debaty jen pár studentů z každé skupiny vzalo myšlenku, že je fajn se zajímat o to, co se kolem nich děje a do něčeho se i aktivně zapojit, splnily by besedy dle mého svůj účel.

Fotu: archiv respondentky