Poslední fárání na Karvinsku
Důl ČSM byl posledním místem v Česku, kde se černé uhlí stále rubalo. Za dobu své existence se z dolu vytěžilo zhruba 124 milionů tun suroviny. Horníci zde pracovali v extrémních podmínkách – v úzkých a nízkých slojích, v hloubkách přesahujících tisíc metrů, při teplotách, které dosahovaly až 40 stupňů Celsia, a ve vysoké vlhkosti. Práci komplikovaly i časté otřesy a tlak hornin.
S uzavřením dolu odcházejí desítky zaměstnanců, Češi, ale i polští pracovníci. Pro mnohé z nich jde o definitivní konec hornické kariéry – v Česku už totiž neexistuje žádný hlubinný černouhelný důl, kde by mohli pokračovat.
Uhlí zůstává, ale těžba se nevyplatí
Ostravsko-karvinská pánev patřila k nejkvalitnějším ložiskům černého uhlí v Evropě. Podle odhadů geologů se v podzemí stále nachází přibližně 16 miliard tun této suroviny. Její dobývání je však dnes ekonomicky nedává smysl – uhlí je buď příliš hluboko, nebo nedosahuje potřebné kvality. Svou roli sehrávají i rostoucí náklady, bezpečnostní rizika a tlak na snižování emisí.
Zatímco těžba černého uhlí končí, v případě uhlí hnědého ještě pokračuje. V severních Čechách se stále dobývá v povrchových lomech, odkud směřuje především do elektráren. I zde jsou ale zásoby omezené – pod zemí je sice odhadem až osm miliard tun, reálně dostupných je však jen kolem 500 milionů. Definitivní konec těžby uhlí jako takového je v Česku zatím plánován na rok 2033.
Horník jako symbol i privilegium
Havířina patřila dlouhá desetiletí k nejvýznamnějším profesím. Zejména po roce 1948 byli horníci a hutníci vnímáni jako páteř „vládnoucí dělnické třídy“. Uhlí se stalo strategickou surovinou, často označovanou za černé zlato, a jeho těžba byla klíčová pro průmysl i energetiku.
V 70. a 80. letech pracovaly v dolech statisíce lidí. Horníci tehdy vydělávali v průměru až dvaapůlkrát více než pracovníci v jiných oborech, což bylo vykoupeno vysokým zdravotním rizikem. Práce byla fyzicky extrémně náročná a nebezpečná, přesto měla vysokou prestiž. Každoročně se slavil Den horníků a energetiků, plnily se socialistické závazky a překonávaly výrobní rekordy.
Po pádu komunismu přišel postupný útlum. Důvodem byla nízká efektivita těžby, vysoké náklady, ale také sílící důraz na ochranu životního prostředí. Jednotlivé doly se uzavíraly, regiony se musely vyrovnat s restrukturalizací a hledáním nových pracovních příležitostí.
