Koho vyděsila Elizaveta Maximová svým nalíčením?

Elizaveta Maximová hraje, ve dvoudílném televizním seriálu Stockholmský syndrom, jednadvacetiletou dceru Jindřicha a Heleny Oseckých. Po pěti letech se jí podaří utéct z nedobrovolného držení v nevěstinci v Amsterodamu. Její útěk ale nezůstane bez následků. Kromě těch psychických se musí zotavit i ze zranění, která utrpěla, když ji při útěku srazilo auto. 

Jak byste popsala svoji roli?

Hraji Kláru Oseckou, dívku, která se po letech v zajetí vrací ke své rodině, ale rodiče vnímá jako naprosto cizí lidi – nepřišli, nepomohli jí, ve své podstatě ji tam nechali. Potýká se s těžkými psychickými problémy, je uzavřená ve svém světě a nikdo neví, co se jí doopravdy honí hlavou a jak se zachová v následující minutě.

Čím vás projekt zaujal? V čem pro vás byla tato spolupráce nová?

Zaujal mě především dynamický scénář a role, která pro mě byla hereckou výzvou. Také jsem měla možnost poprvé spolupracovat s režisérem Danem Svátkem a znovu se po minisérii Spravedlnost vrátit do Ostravy za ostravským týmem, za obě tato setkání jsem opravdu vděčná.

Připravovala jste se na roli Kláry Osecké?

Na začátku příprav jsme naše postavy a vztahy mezi nimi rozebírali při čtených zkouškách s režisérem Danem Svátkem, kreativní producentkou Kateřinou Ondřejkovou a rodiči Oseckými, tedy Martinem Fingerem a Zuzanou Mauréry. Velkým přínosem pro mě také byla možnost konzultovat svoji postavu s psycholožkou, která pracuje nejen s oběťmi, ale i pachateli únosu. Procházely jsme společně scénář, mluvily o jednotlivých situacích, formách následné léčby a díky tomu jsem mohla nahlédnout pod pokličku duše člověka, který přežije nepřežitelné. Hodiny našich konverzací jsem nahrávala, proto jsem měla kdykoliv možnost se k nim vracet a procházet si jednotlivé odpovědi na své otázky. Hodně mi pomohly i filmy, knihy a články o obětech únosu. Při natáčení jsem ale všechnu teorii musela opustit a řídit se svými instinkty a pokyny režiséra.

Co bylo na ztvárnění nejtěžší?

Přeci jen příliš textu postava ve scénáři nemá. Poprvé jsem na čtených zkouškách trvala na vyškrtnutí téměř všeho svého textu, i tak mi některé pasáže přijdou ode mě příliš obsažné. Důvod, proč Klára Osecká nemluví, je ten, že po dobu mnoha let volala, křičela o pomoc, ale nikdo ji nezachránil, proto ztratila potřebu mluvit. Nejtěžší pro mě bylo žít na place jako takové zvířátko, které se řídí jenom základními pudy, zároveň pracovat s křehkostí a zranitelností. Fyzickou náročnost role jsem si uvědomila několik dní po skončení natáčení, kdy mi došlo, že jsem nemohla kvůli neustálé shrbenosti najednou dosáhnout rukama ani na lýtka.

Jak dlouho trvalo líčení?

Líčení trvalo dvě až tři a půl hodiny denně, záleželo na těžkosti a pokročilosti Klářiných úrazů. Byla jsem fascinována prací špičkových maskérů Pavlíny Žďánské a Lukáše Berana, kteří dokázali vytvořit natolik reálné úrazy, že se mě na chodbách ostravské nemocnice lekali i skuteční doktoři a pacienti.