Historická příjmení jsou úsměvná, ale do češtiny patří

PhDr. Žaneta Dvořáková, Ph.D., z Ústavu pro jazyk český

Bylo příjmení Snědldítětikaši v Čechách skutečně používané? PhDr. Žaneta Dvořáková, Ph.D., z Ústavu pro jazyk český, oddělení onomastiky Praha tvrdí, že ano, ale již se nikdo tak u nás dnes nejmenuje. Neobvyklá příjmení ale zas tak výjimečná nejsou.

Kdy vlastně vzniklo ono české „-ová“ v případě ženských příjmení? Vyjadřovalo určitý typ dejme tomu vlastnictví? Třeba: To je Novákova žena, takže Nováková?

Zápisy ženských příjmení v přechýlené podobě jsou staré již několik století (např. 1430 Elška Ettlová). Přechylování se vyvíjelo spolu s vývojem příjmení jako takových. Asi by bylo dobré na tomto místě říci, jak a proč příjmí (z nichž se později vyvinula příjmení) vlastně vznikala. Dříve stačilo k jednoznačné identifikaci jedince jen jedno jméno, ale jak rostl počet obyvatel, ukazovala se potřeba zvláště v právnických textech (závěti, smlouvy o prodeji atd.) dalšího rozlišení, aby bylo opravdu jasné, o koho se jedná, proto se začala zapisovat např. povolání, místo původu, nebo se jedinec identifikoval ve vztahu k někomu jinému, nejčastěji k otci (např. Jurík Juríkovic byl „Jurík, syn Juríka“). Proto byla nejstarším a dodnes nejrozšířenějším druhem příjmí ta utvořená ze jména otce (např. Jančák byl „syn Janův“). Dodnes také užíváme příjmení, která odkazují k rodině jako celku (např. Jandů, Petrůj, Šerých apod.). Úplně stejně se pak kvůli jednoznačné identifikaci vyjadřovalo, že je žena něčí dcera, manželka nebo vdova po někom, ale rozhodně se nejednalo o žádné vlastnictví. Přípona -ová je dnes zcela neutrální jazykový prostředek, její hlavní funkcí je rozlišení pohlaví a to, že nám umožňuje skloňování jména. V neoficiální komunikaci se dodnes místy užívají též ženské podoby odvozené od příjmení manžela příponou -ka (Novák – Novačka), -ice (Novačice), na Moravě a ve Slezsku se uplatňují i nářeční přípony -ena a -ula apod.

Je touhle koncovkou typické jen Česko nebo něco podobného najdeme i jinde v Evropě či ve světě?

Není to žádné naše specifikum. Přechylování je běžné i v jiných jazycích, vedle těch slovanských např. i v řečtině nebo v maďarštině. V litevštině se dokonce rozlišují příponami příjmení žen svobodných a vdaných.

V posledních několika desetiletích jsme si zvykli na ženské příjmení v mužském tvaru. Rozlišit pohlaví pak pomohlo jen křestní jméno. Věc asi praktická, pokud se
rozhodla manželka následovat do zahraničí. Je však řada případů, kdy se z toho stala mimo praktičnosti i móda. Dá se to tak říci?

Možné motivace pro nepřechýlení by nám ideálně měly říct ženy samy, bohužel však takto zaměřený sociolingvistický výzkum zatím nemáme. Můžeme se tedy jen dohadovat. Jistě, pro některé z nich to může být projev určité módy pod vlivem známých osobností, které mají své příjmení nepřechýlené, ale jak sám říkáte, může za tím být i pragmatičnost, zvláště pokud žena žije v zahraničí nebo je její manžel cizinec, což jsou ostatně i podmínky, za nichž umožňuje dosavadní „zákon o matrikách, jménu a příjmení“ ponechat si příjmení v nepřechýlené podobě.

A aby toho nebylo málo, v určitých kruzích, a hlavně mezi mladými lidmi studujícími humanitní obory, prosakuje názor, že pohlaví by mělo být genderově neutrální. Jak se to projevuje při volbě příjmení?

Příjmení si nijak nevolíme, s tím se narodíme, je do dědictví po našich předcích. Pokud se někdo rozhodne, že nechce používat své příjmení v dosavadní formě a chce mít příjmení genderově neutrální, může si požádat o jeho změnu. Jako genderově neutrální jsou hodnocena příjmení odkazující na příslušnost k rodině, o kterých jsem již mluvila, je to ten typ příjmení zakončených na -ů, -ůj, -ovic, -ých apod. Přijetí takového genderově neutrálního příjmení je povinné během přechodné doby pro osoby, které procházejí změnou pohlaví, takže než se např. z pana Jelínka stane oficiálně paní Jelínková, musí užívat formu příjmení Jelínků.

Je to otázka pro mladé ženy nebo i muže?

Z různých diskusí, které jsem zaznamenala, se mi zdá, že přechylování více řeší ženy, protože jejich příjmení se to koneckonců týká, ale do debaty samozřejmě zasahují všichni.

Je to také otázka jazyková, nebo jen společenská?

Jazyk a společnost podle mého názoru nelze oddělovat, jazyk vždy citlivě reaguje na dění ve společnosti (vezměme si třeba jen, kolik vzniklo nových výrazů během pandemie) a na druhou stranu společnost je do určité míry formována svým jazykem, tedy komunikačním prostředkem, který používá. Do celé té debaty nám tu ale vstupuje ještě jeden velmi podstatný faktor, který jste nezmínil, v tuto chvíli je to totiž především otázka legislativní. Osobně považuji za trochu nešťastné to, že k diskusím o novém zákonu o jménech nebyl přizván žádný odborník na jména. Tak tomu ovšem nebylo ani v minulosti (mám teď na mysli novelu z roku 2010).

Co třeba příjmení v podobě čísla? Něco jako názvy ulic v New Yorku? Fikce?

Pevně doufám, že jen fikce. Příjmení jsou součástí naší identity, naší rodinné historie, toho, kdo jsme, to vše by se zpřetrhalo. Není náhodou, že nacisté nahradili jména vězňů v koncentračních táborech jen čísly na předloktí, byla to součást zrůdného procesu jejich dehumanizace před následnou konečnou likvidací. A pominu-li tuto historickou paralelu, pak by jména v podobě čísel byla v běžné komunikaci jistě hodně problematická, jen si představte, že vás někdo bude oslovovat pane 398567542.

Zůstaňme u příjmení v Česku. Od čeho se příjmení vytvářela? Spíše profese onoho člověka nebo více vlastnosti?

Asi jedna třetina všech příjmení je odvozená z rodných (křestních) jmen, většinou mužských, protože se jednalo o pojmenování podle otce. Dále jsou hojně zastoupena jména podle profesí (např. Krejčí), podle fyzických a duševních vlastností (např. Černý, Veselý) a také příjmení podle toho, odkud člověk pocházel (např. Pražák, Moravec, Němec) nebo kde bydlel (např. Kopecký), například nejčastější české příjmení Novák označovalo někoho, kdo přišel do usedlého vesnického kolektivu jako nový osadník. Příjmení ale také vznikala například z původních přezdívek vztahujících se k různým událostem (např. Vyskočil).

Co třeba Skočdopole? Ještě existuje? Jak by se měla jmenovat a oslovovat žena nesoucí tohle jméno?

Ano, Skočdopole je jedno z těchto příjmení podle událostí nebo činností, je stále užívané, v roce 2017 ho podle údajů Ministerstva vnitra nosilo 167 osob. Přechýlená podoba je Skočdopolová a je stejně častá, používá ji 170 žen.

Znáte nějaká podobná příjmení? Je to v praxi jazykolam? Třeba v čekárně u lékaře a podobně?

Můj oblíbený autor Pavel Eisner říkával, že české matriky jsou sbírky vtipů, klepů a historek. Posuďte sám. Máme příjmení jako Rádsetoulal, Drahokoupil, Přecechtěl, Osolsobě, Nehněvajsa, Nejezchleba. Krásná jsou i historicky doložená příjmení, která dnes již nikdo nenosí, jako třeba Nechoďomů nebo Snědldítětikaši. Jeden můj slovenský kolega mi kdysi říkal vtipnou historku o tom, že se přestěhoval a šel se seznámit s novým sousedem, ten mu podal ruku a řekl mu: „Vítámvás.“ Kolega si myslel, že ho soused přátelsky vítá a chvíli trvalo, než si vyjasnili, že se tak pán jmenuje.

Existují u nás příjmení, která hraničí se slangem a vulgarismy?

Řada příjmení vznikla z označení částí lidského těla (např. Hlaváček, Bříško), nebo podle nějakých tělesných vad a nedostatků (např. Beznoska, Kratinoha). Naši předci se vůbec nevyhýbali tomu, aby použili jako pojmenování i části těla spojené se sexem nebo s vyměšováním. Již roku 1391 se objevuje v dokladech např. Tomášek Prdel. Mnoho „nemravných“ příjmení však časem vymizelo, protože se jejich nositelé raději nechali přejmenovat. Jiná jsou však stále užívaná, protože původní význam výrazu, ze kterého vznikla, už dnes téměř nikdo nezná (např. Hrma).

Znám osobně pana doktora, záměrně neuvádím, v jakém oboru působí, který má příjmení Šoustal. Při společenském představování dle jeho slov dochází i k situacím, kdy jako odpověď slyší: Tak to Vám, doktore, docela závidím…

To je pěkné nomen omen, tedy mluvící jméno. Příjmení dnes chápeme jako určité nálepky bez významu ? v tom smyslu, že např. příjmení Tlustý nevypovídá vůbec nic o současném nositeli tohoto jména, o tom, jestli je tlustý nebo hubený, přesto jsou však komunikační situace, kdy se ten původní význam výrazu, z nějž příjmení vzniklo, aktualizuje. Humorně pak působí třeba spojení jako gynekolog Šuk, vítězka soutěže krásy Šeredová, ředitel botanické zahrady Větvička apod.

Jakým způsobem si mohu příjmení změnit? Na matrice? Je to dnes častějším jevem než v minulém století?

Příjmení lze změnit podáním žádosti na matriku. Podmínkou je, aby nové příjmení bylo reálně existující, nemůžete si vymyslet zcela nové. Informace o tom, jak časté ty změny jsou, bohužel k dispozici nemáme, ale domnívám se, že se jedná spíše sem tam o jednotlivce. Taková opravdu velká vlna přejmenovávání u nás byla bezprostředně po skončení 2. světové války, kdy si mnoho lidí měnilo svá německá příjmení na česká nebo si je alespoň počešťovalo.

Pokud žena sňatkem přijme v zahraničí u nás neobvyklé příjmení, třeba v Arábii, které je složeno z několika slov, jak to řeší v dokladech? Mám na mysli něco, jako jsme
četl v románech Karla Maye: Hádží Halef Omar ben Hádží Al Gosara … Je to jen spisovatelova fantazie nebo takové složeniny existují a vyjadřují určité rodinné vazby?

Pro arabská osobní jména je opravdu typické, že se skládají z mnoha částí. Na prvním místě stojí rodné jméno tak jako u nás, po něm většinou následuje rodné jméno otce, dále se mohou zapisovat rodná jména dalších předků, jejich přezdívky, povolání, rodiště, sociální či náboženská příslušnost apod. Celé jméno tedy může vypadat třeba takto: Ahmad (rodné jméno) Mustafa (otec) Mahmúd (dědeček) Jásin (pradědeček) nebo Tamer (rodné jméno) Sayed (otec) abd el-Azzem (náboženské označení rodiny) Ayad (kmenová příslušnost rodiny) apod. Pořádek těchto komponentů není pevně ustálený, liší se také v různých oblastech, je to problematika poměrně komplikovaná. Pokud se Češka provdá za muže s takovým jménem, řeší se to na matrice v praxi tak, že muž označí jednu část svého složeného jména za příjmení, stvrdí to čestným prohlášením a toto příjmení potom používají jako společné rodinné jméno.

Ostatně tak zvané otčestvo v ruštině také znamená vazbu na rodinu, i když je to kratší než arabské zvyklosti. Má to ryze společenský význam?

Otčestvo je jméno odvozené ze jména otce, které je pevnou součástí trojčlenného systému ruských jmen. Podobné jméno po otci se vyvinulo i v dalších slovanských jazycích, např. v bulharštině. Čeština ho ale nezná, má pouze dvoučlenný systém, tedy rodné (křestní) jméno a příjmení.