Svět zasáhla epidemie osamělosti, Česko není výjimkou

Zdroj: PxHere

LONDÝN/ČESKO – Uzavření ve vlastních domovech, nemožnost setkávat se rodinou, přáteli, omezení docházky do zaměstnání, to vše je realita, v níž lidstvo v posledních dvou letech v souvislosti s koronavirovou pandemií žije. A není divu, že tato radikální změna „životního stylu“ má samozřejmě i své negativní důsledky. Jedním z nich je míra pociťované osamělosti, jež se v poslední době rapidně zvyšuje. Zatímco ale v zahraničí již vznikají první projekty, které mají na tento problém, s nímž se potýká celá řada lidí, upozornit, v Česku zatím schází i základní data.

To, že osamělost je problémem, jenž trápí čím dál více lidí, vlastně nemusí být žádným překvapením. Ještě v době před nástupem pandemie Světová zdravotnická organizace (WHO) označila sociální izolaci a samotu za jednu ze zásadních hrozeb pro veřejné zdraví srovnatelnou např. s kouřením, obezitou a nedostatkem pohybu. Stejně tak již v roce 2019 byl v rámci celé Evropské unie realizován výzkum, jehož závěrem bylo, že 7 % Evropanů se cítí zcela osaměle. Pravdou ale je, že právě pandemie na osamělost více upozornila, a tak se o ní také postupně začíná více hovořit. A v Londýně tak vzniká dokonce i tzv. „mapa osamělosti“, která má ukázat místa, kde jsou lidé osamělostí nejvíce ohroženi. Cílem pak je upozornit na problémy související s osamělostí a hledat řešení absence sociálních kontaktů (a to např. v podobě konkrétních projektů zaměřených na pomoc lidem, kteří se s osamělostí potýkají).

Osamělí Češi?

Zatímco v zahraničí se o osamělosti a jejích důsledcích nejen v rovině psychické, ale i fyzické, již začíná hojně mluvit, v Česku je prozatím celé téma spíše přehlíženo. Přitom dle slov Lucie Galčanové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně bychom i my v Česku studie – třeba podobné té, která vzniká v Londýně – potřebovali. Důležitá související data u nás totiž schází, ta poslední, která byla vzhledem k danému tématu v Česku shromážděna, totiž pochází z roku 2014. A dle této jedné z mála průřezových studií se již tehdy někdy osaměle cítilo 43 % populace, velmi osaměle pak 12 % populace. Vzhledem k tomu, že tyto údaje jsou ale ještě předepidemické, je jasné, že nyní by se velmi lišily.

Osamělost zdaleka není jen problém seniorů

V diskusi o osamělosti je samozřejmě nutné rozlišovat mezi samotou (což je stav, který vlastně občas člověk potřebuje), sociální izolací a osamělostí. V případě osamělosti pak není podstatný počet kontaktů, které jedinec udržuje, ale interpretace jejich kvality. Osaměle se tedy člověk může cítit i s řadou kontaktů, které však nenaplňují jeho potřeby a neposkytují mu dostatečnou podporu.

I když ale právě osamělost je (když už vůbec k její tematizaci dojde) spojována zejména se skupinou seniorů, kteří mohou být i společensky izolováni (a to např. i kvůli různým onemocněním), rozhodně to neznamená, že by osamělost trápila jen je. Např. stávající data z Británie totiž jasně ukazují, že pandemie dopadla vzhledem k pocitům osamělosti velmi silně především na mladší populaci ve věku od 15 let. Právě tito mladí lidé zároveň nevědí, jak se s nastalou situací úspěšně vypořádat.

Aby se situace mohla změnit k lepšímu, první krokem je otevření celospolečenské diskuse a také jistá destigmatizace osamělosti. A k tomu jsou samozřejmě třeba také zmiňovaná data – je tedy nejspíš nejvyšší čas, aby se na problematiku někdo zaměřil i v Česku.