Želvy suchozemské mnoho pamatují – žijí ostatně nejdéle ze všech zvířat

Želva sloní. Zdroj: www.commons.wikimedia.org

Zdá se, že na pomalém, neuspěchaném životě skutečně něco je, protože jak je všeobecně známo, želvy žijí nejdéle ze všech zvířat. Patří také k jedné z nejstarších skupin suchozemských obratlovců, kteří v téměř nezměněném stavu existují již 150 milionů let.

Rekordy v dlouhověkosti

Lidé se o želvy vždy zajímali. Cestovatelé tyto mimořádně mírné tvory pravidelně sbírali a pak předávali do zoologických zahrad či soukromých zvěřinců. Rekord v dlouhověkosti má dnes již v přírodě vymřelá želva obrovská (Testudo gigantea). Uvádí se, že francouzský cestovatel přivezl v roce 1766 několik jedinců ze Seychel na Mauricius. Jedné z želv, která přežila všechny ostatní, se říkalo podle onoho cestovatele Marionova želva a žila v dělostřeleckých kasárnách v Port Louis až do roku 1918, kdy však zahynula nešťastnou náhodou – propadla se do dutého podstavce pro dělo. Tehdy žila v zajetí již 152 let, a protože byla chycena jako dospělá, mohlo jí být tak 170 až 180 let.

Dlouhověkost se ale neomezuje jen na velké druhy rodu Testudo. Jedna obyčejná středomořská želva byla roku 1633 vypuštěna do zahrad Lambethského paláce v Londýně a žila tam až do roku 1730, podle jiné verze až do roku 1753.

Známe stodvacetileté exempláře americké želvy krabičné (Terrapene Carolina), i evropské želvy bahenní (Emys orbicularis).

Jak si žije

Všechny suchozemské želvy patří do čeledi želvovitých (Testudinidae). Mají silné nohy přizpůsobené k chůzi na tvrdém a suchém podkladu. Ochranu jim poskytuje tlustý krunýř. Končetiny, hlavu a ocas většinou pokrývají rohovinové šupiny, které dokonale chrání před trny ostnitých keřů a kaktusů, jimiž se celá řada druhů živí. Ohrožená želva se stáhne se syčením do krunýře. Ten je nejčastěji silně klenutý, takže pro predátora je obtížné pevně ho uchopit. Želva počká, až nebezpečí mine, pak pomalu vystrčí hlavu a nohy a loudá se dál.

Jedině před pářením změní svůj pomalý rytmus. Při samotném páření se samec pracně vyšplhá na hřbet samice a pevně sevře její krunýř předníma nohama. Páření bývá často velmi dlouhé, proto jsou na Dálném východě želvy považovány za zvířata pohlavně velmi zdatná.

Všechny suchozemské želvy se živí pouze rostlinnou potravou a jejich jídelníček tvoří trnité keře, kaktusy a plody stromu mačinil, které jsou pro většinu ostatních živočichů prudce jedovaté. Na rozdíl od ostatních plazů jsou želvy bezzubé. Potravu drtí ostrými čelistmi.

Želva sloní – Galapágy

Nejnápadnější z velkých želv je želva sloní (Testudo elephantopus), žijící na souostroví Galapágy. Dorůstají délky 1 a půl metru a váží přes 225 kilogramů. Pozoroval je kupříkladu Charles Darwin a jako mnoho jiných se pokoušel na nich projet, je však velmi obtížné udržet rovnováhu.

Již dávno předtím, než na Galapágy přijel Darwin, byly tyto ostrovy místem k zastávkám pro americké velrybářské lodě. Tehdy byly želvy pobíjeny pro maso. Lze odhadnout, že od objevení Galapág muselo být odtud odvezeno či na místě usmrceno kolem 10 milionů želv.

Největší hrozba se však objevila roku 1832, kdy na jednom z ostrovů byla založena trestanecká kolonie. Člověk s sebou přivezl i domácí zvířata – psy, prasata a potkany, kteří se živili želvími vajíčky a mláďaty. Do přírody volně vypuštěné kozy spásaly do hola již beztak řídkou ostrovní vegetaci. Noví nezvaní obyvatelé způsobili na ostrovech pravou pohromu.

Teprve počátkem 60. let 20. století se želvě sloní dostalo náležité ochrany zřízením Výzkumné stanice Charlese Darwina, kde se chovají vzácné rasy želvy sloní.