Sněžný levhart – to je krásný přízrak horských hřebenů

Irbis. Zdroj: www.publicdomainpictures.net

Ve velehorách Střední Asie, mezi horní hranicí stromů a pásmem věčného sněhu, žije jedna z nejkrásnějších a nejvzácnějších kočkovitých šelem – levhart sněžný čili irbis (Panthera uncia). Málokdy se podaří jej zahlédnout, ale přesto se ho podařilo v roce 1971 Američanovi Georgi Schallerovi poprvé vyfotografovat v přírodě, v okrese Čitral v západním Pákistánu.

Kde žije a jak vypadá

Království irbise je skutečně vzdálené, rozsáhlé a nehostinné. Zahrnuje hory a náhorní stepi Střední Asie táhnoucí se od Hindúkuše přes Pamír v Pákistánu, ruský Ťan-Šan na severozápadě, dále hřeben himálajských velehor, tibetskou náhorní planinu a sahá až do pohoří Kanlun v čínské provincii Sečuan.

Svým vlastnostmi tvoří irbis v rámci čeledi kočkovitých šelem v mnoha ohledech přechod mezi takzvanými velkými kočkami, k nimž patří například pravý levhart, a malými kočkami, jako je třeba ocelot. Na rozdíl od velkých koček, které vrčí a řvou, irbis spíše přede. Většinou také měří včetně ocasu kolem 200 cm. Má zploštělý čenich, protáhlé tělo a neobvykle dlouhý, hustě osrstěný ocas. Nejnápadnější je však na něm zbarvení a charakter jeho srsti. Základní zbarvení je kouřově šedé se žlutavým odstínem a něm jsou všude po těle kromě hrdla a břicha černé skvrny. Zimní srst je neobyčejně dlouhá. Tlapy mají srstnaté polštářky, které rozkládají hmotnost těla na větší plochu a fungují podobně jako sněžnice.

Jak loví

V létě žije irbis vysoko v horách. V nadmořské výšce hodně přes 5 tisíc metrů se našly nejen jeho stopy, ale byl pozorován i irbis samotný. Aktivní je většinou v noci. Objevuje se náhle za soumraku při lovu kozorožců, divokých ovcí a tahrů (sudokopytníci podobní kozám). Když mají irbisové mláďata, loví v párech – tehdy chodí většinou po vyšlapaných stezkách podél vysokých horských hřebenů a vyhlížejí kořist. Pak ji jeden z nich zažene do údolí, kde druhý již čeká v záloze. Loví-li irbis sám, přiblíží se ke kořisti na vzdálenost vhodnou k útoku, pak vyrazí a svůj úlovek už nepustí. Zdá se, že irbis je schopen dělat i patnáctimetrové skoky.

Když se přiblíží zima a první sníh pokryje sporou pastvu na horských lukách, divoké kozy a ovce se stěhují do teplejších údolí. Irbis, podobně jako všechny velké šelmy, putuje za svou kořistí, na kterou pak číhá skryt v hustých neopadavých dubových lesích a v houštinách rododendronů. Zde, v nižších polohách, loví i bažanty, jeleny a divoká prasata.

Boj o záchranu druhu

Je-li drsná zima a irbis má nedostatek potravy, napadá i domácí zvířata. Zaútočí i na zvířata velká jako jak. Místní obyvatelé jej tedy odedávna pronásledovali. Hlavní důvod ubývaní irbisů je však jejich lov pro kožešinu. Až donedávna poptávka po kůžích irbisů převažovala nabídku a domorodým lovcům se vyplatilo strávit v horách týdny, nebo dokonce měsíce stopováním jediného zvířete.

Druh byl od roku 1972 veden Mezinárodním svazem ochrany přírody jako ohrožený, v roce 2017 byl překlasifikován na zranitelný. V CITES je irbis citován mezi druhy, s nimiž je nyní jakýkoliv mezinárodní obchod zakázán. Přestože v celém areálu výskytu je pod legislativní ochranou, největší nebezpečí pro něj stále představuje ilegální lov spojený s výnosným prodejem trofejí na černém trhu.

V zajetí se daří tyto šelmy rozmnožovat, populace v zoologických zahradách čítá asi 500 jedinců.