Existuje čas? A je možné jej nějak definovat?

Co prohlásil Isaac Newton

V 17. století definoval anglický fyzik Isaac Newton čas jako absolutní veličinu, když tvrdil, že vesmír se pohybuje po dráze neustále stejně plynoucího času. Této klasické představě času vděčíme krom jiného za to, že jsme mohli ve škole kreslit krásné grafy, jež se skládaly z osy t pro čas a osy x pro vzdálenost – do této soustavy pak bylo možno zakreslovat přímky či křivky.

Albert Einstein Newtonovy teorie vyvrátil

Moderní fyzika ale již na počátku 20. století Newtonův koncept zavrhla a přiklonila se k teorii relativity Alberta Einsteina. Podle ní není možné absolutní čas definovat. Na rozdíl od Newtona vtahuje Einstein ve své teorii do hry samotného pozorovatele, když tvrdí, že pro pozorovatele, kteří se pohybují rozdílnou rychlostí, vypadá rozdílně i posuzování času a prostoru.

Zkoumání času pokračuje

Od poloviny 60. let se vědci pokoušejí spojit poznatky teorie relativity s poznatky kvantové fyziky, která popisuje chování atomárního světa. Tímto způsobem chtějí přijít na stopu „formuli“, jež by obsáhla dění celého vesmíru. Dosud však při tom stojí před nevyřešeným problémem. Podle teorie relativity jsou totiž prostor a čas určovány hmotou a jejím pohybem. Kvantová fyzika vychází naproti tomu z toho, že přesnou polohu hmoty a její rychlost – tedy pohyb – nelze zároveň přesně měřit.

Julian Barbour se objevil na scéně

Anglický fyzik Julian Barbour nyní tvrdí, že se mu podařilo tyto dvě ústřední teorie spojit odstraněním hlavního „problému“ – tedy času. Představu času nahrazuje svým konceptem „Nows“: velkého množství paralelně existujících stavů „nyní“. Podle jeho představ se atomy nepohybují ve vnějším rámci prostoru a času. Místo toho hmota a prostor splynou v jedinečné uspořádání, které zahrnuje celý vesmír. Všechna „Nows“ jsou možné stavy – prostorově-materiální konfigurace – tohoto jednoho vesmíru: nadčasové „časové kapsle“ s perfektní statikou.

„Pocit“ časových změn a pohybu označuje Barbour za pouhý klam našeho mozku. Kupříkladu skok jeho kočky Lucy, který vnímáme jako pohyb, vidí on jako „sérii fotografií“. Tento fyzik říká, že neexistuje jediná skákající Lucy, ale nesčetné Lucy – zahrnuté v „Nows“ vesmíru. Jen proto, že jednu z těchto Lucy uvolníme z jejích „časových schránek“, můžeme věřit tomu, že kočka skočila. V Platonii, jak Barbour svůj vesmír nazývá, přece kočky neskáčou – prostě jen jsou.

Dosud ale stojí Julian Barbour se svou teorií mimo převládající názor a tak jen náš „čas“ ukáže, zda je jeho koncept pravdivý, či nikoli.

Témata článku