Když dva říkají totéž a vůbec to tak třeba není

Klara Dvořáková
Mgr. Klára Dvořáková, oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR

Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. A na druhou stranu dva lidé mohou vyjadřovat totéž různými způsoby. O možnostech vyjadřování a zdvořilosti v češtině jsme si povídali s Mgr. Klárou Dvořákovou z oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Zdá se mi, že se v češtině poslední dobou objevuje slovo nepravda. Copak nám nestačí  lež?

Slovo nepravda se neobjevilo až v dnešní době. Nejenže se užívalo také ve staré češtině, dokonce je doloženo již ve staroslověnštině. Po nepravdě saháme v situacích, kdy se chceme vyhnout užití výrazu lež, který se nabízí jako slovo protikladného významu. Neplatí totiž vždy, že ten, kdo neříká pravdu, automaticky lže. Lhaní je záměrná činnost, jak ostatně uvádí i Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, podle nějž je lež ‚vědomě projevená nepravda‘. Naproti tomu někdy šíříme nepravdivé informace zcela nezáměrně, protože se mýlíme či zapomínáme. V takových situacích se pak nabízí slovo nepravda. Jeho užití je navíc zdvořilé – jistě je příjemnější někoho upozornit, že říká nepravdu (nebo spíše že nemá pravdu), než ho hned obviňovat ze lži.

Lze podobně jako nepravdu používat i jiná slova s předponou ne-? Co třeba taková neprohra?

Předpona ne- vyjadřuje zápor, v případě jejího připojení ke slovu mu dodává, aspoň do určité míry, opačný význam. Některá podstatná jména s touto předponou byla a jsou běžně užívaná, například nedostatek, neschopnost či nebezpečí. Avšak potenciálně můžeme ne- připojit k jakémukoliv podstatnému jménu. Vznikají tak různá méně obvyklá či příležitostná slova. Jejich vhodnost je pak závislá na kontextu užití. Například neprohra nachází uplatnění v textech věnovaných sportovní problematice. Má-li za sebou fotbalový tým pět neproher, znamená to, že nemá na svém kontě žádnou prohru, ale jen vítězství či remízy. A právě kvůli remízám nelze mluvit o pěti výhrách.

Co když dva říkají rozdílně totéž? Slovní doprovod k jednomu kreslenému vtipu zní: Bratře Žižko, zprávy z bojiště se různí. Jedni tvrdí, že jsme byli poraženi na hlavu, druzí, že jsme dostali na prdel. Omlouvám se za vulgarismus, ale sem asi patří…

Tento vtip je opravdu založen na dvojím vyjádření téhož. Tedy ačkoliv někteří tvrdí, že byli poraženi na hlavu, a druzí, že dostali – s prominutím – na prdel, výsledek je stejný: prohráli. Každý to říká jen trochu jinak, první slušněji než ten druhý.

Zastavme se chvíli u té slušnosti. Ve Foglarových Rychlých šípech bylo špatné chování hodnoceno dost mírně, jako nečestné a nesportovní. Nedovedu si ale představit, že bych se vyjadřoval podobně a namísto zvolání „ty lumpe!“ použil třeba „ty jeden nehodný chlapče!“ Tak už dnes nikdo nemluví. Nebo ano?

Někdo se určitě najde. Ovšem je pravda, že ve chvílích, kdy jsme velmi rozzlobeni, rozezleni, máme vztek, saháme většinou po silně expresivních, ba dokonce vulgárních výrazech. Jejich vyslovením dáváme průchod negativním emocím, s jejich pomocí si aspoň trochu ulevíme. To si však můžeme dovolit leda o samotě či v soukromí. V oficiální, formální komunikaci se očekává, že se budeme vyjadřovat kultivovaně, slušně. Uchýlí-li se někdo k vulgarismům například při jednání na úřadě, nebývá to přijímáno s pochopením. Vzniká tak nepříjemná situace pro všechny zúčastněné i přihlížející. V takových chvílích totiž nejde jen o volbu jazykových prostředků, ale také o to, že dotyčný dává průchod svým negativním pocitům. Ty nemají ve věcně zaměřené komunikaci co dělat.

Lze tedy říci, že má slušnost v mluveném projevu svou nezastupitelnou roli? Není přeceňována?

Slušnost, nebo lépe zdvořilost, hraje v komunikaci důležitou roli. Rozlišujeme dva druhy zdvořilosti – negativní a pozitivní. Negativní zdvořilost vychází z respektu k těm, kdo s námi hovoří. Bereme ohled na to, že každý se může rozhodovat sám za sebe, že nikoho nemůžeme do ničeho nutit nebo ho omezovat. Proto říkáme například: Omlouvám se, že vás vyrušuji. Nebo  používáme namísto rozkazů nepřímé žádosti: Mohla byste mi půjčit tužku, prosím? Pozitivní zdvořilost je pak orientována na vyjádření podpory, pochopení či ocenění, jejím typickým prostředkem jsou komplimenty. Oba druhy zdvořilosti nacházejí v komunikaci své uplatnění – jednáme-li spolu s respektem a upřímným zájmem o druhého a jeho názory, může náš rozhovor probíhat hladce a máme větší šanci, že se domluvíme.

Tomu rozumím, stejně mám ale pocit, že pro některé lidi je zdvořilé vyjadřování přežitkem …

To je samozřejmě možné, nicméně na základě zkušeností z jazykové poradny mohu říci, že nemálu lidí na zdvořilé komunikaci záleží. Ti se na nás nejčastěji obracejí s dotazy ohledně vhodné formy oslovení, a to v různých situacích – pokud si nejsou jisti, zda upřednostnit v oslovení vysokoškolský titul, nebo pracovní funkci, jaké oslovení zvolit v případě, že nevědí, kdo přesně bude jejich dopis či e-mail číst, a tak podobně. Najdou se ovšem i mnohem originálnější dotazy – jednou se na nás například obrátila paní, která si nebyla jistá, zda má vedoucího odboru, s nímž se v soukromí dobře znala, oslovit „Vážený pane vedoucí“, nebo jeho trampskou přezdívkou.

Je vývoj zdvořilosti v souladu s vývojem naší společnosti?

Jazyk je jev společenský, a proto se v něm vývoj společnosti odráží. To samozřejmě platí i o vyjadřování zdvořilosti. Vezměte si například e-maily. Obecné doporučení pro písemnou oficiální komunikaci zní, že bychom na začátku dopisu či e-mailu měli použít formální oslovení – „Vážená paní ředitelko“, „Vážený pane Prchlíku“ a tak podobně. Jelikož si však zvládáme vyměňovat e-maily mnohem rychleji než dopisy, a navíc mohou být tyto zprávy dost krátké, blíží se svou povahou chatové komunikaci. V důsledku toho pak někteří pisatelé a pisatelky v dalších zprávách v pořadí oslovení vypouštějí. Přitom se nejedná o projev nezdvořilosti z jejich strany, ale o přizpůsobení se charakteru komunikace. Je však třeba mít na paměti, že o tom, co je, či není zdvořilé, v konečném důsledku rozhodují lidé, s nimiž komunikujeme – a naše názory a vnímání se mohou do určité míry lišit. Nicméně pevně věřím, že pokud budeme s ostatními jednat s úctou, nějaká drobná zaškobrtnutí či nedorozumění nám rádi odpustí.