Námluvy štírů probíhají ve velkém stylu

Štír. Zdroj: www.pxhere.com

Štíři, vyzbrojení mohutnými klepety a bodcem na konci ocasovitě zúženého zadečku, vzbuzují respekt téměř u každého, kdo se s nimi setká.

Jejich špatná pověst je přehnaná

Žijí skrytě a pohybují se nevypočitatelně. Ale přes svou špatnou pověst je většina štírů, kterým se také říká škorpióni, malá a není nijak zvlášť nebezpečná. Účinek jejich bodnutí se dá srovnat s bodnutím běžných druhů včel a vos. Největší druhy štírů žijí v Indii a tropické Africe a mohou dorůst délky až 30 centimetrů, měřeno od hlavy po špičku „ocasu“. I když tyto velké druhy mohou při bodnutí vystříknout do těla kořisti velkou dávku jedu, jen málokdy je to dávka smrtelná pro člověka.

Nejnebezpečnější z nich

Nejnebezpečnější ze všech je severoafrický štír tlustorepý (Androctonus australis), kolem 12 cm dlouhý, jehož jed bývá přirovnáván k jedu kobry, ve skutečnosti je ale slabší. Psa může usmrtit během několika minut, dospělému člověku to trvá tři až čtyři dny. Tento druh žije v celé severní Africe a naštěstí bylo proti jeho jedu vyrobeno účinné sérum.

Jed utvářený štíry rodu Androctonus patří mezi neurotoxiny, protože ovlivňuje především nervovou soustavu, ale má také hemolytické účinky – rozpouští červené krvinky. Po počáteční bodavé bolesti na místě vpichu postižená paže či noha znecitliví, ve svalech dochází k mimovolnému škubání, objevují se potíže s dýcháním, řeč se stává nezřetelnou a postižený ztrácí kontrolu nad svalstvem. Silně se potí a jeho kůže je nápadně chladná a vlhká.

V Mexiku a na jihozápadě USA žijí další dva smrtelně jedovaté druhy štírů rodu Centruroides, které ročně usmrtí průměrně tisíc lidí.

Evropští štíři

I v Evropě se snadno setkáme se štíry – při stanování v západním Středomoří může být nepříjemným společníkem malý žlutavý štír středomořský. Jeho bodnutí není životu nebezpečné, ale je velmi bolestivé. Jiným běžným evropským druhem je Euscorpius flavicaudis, malý černý štír žijící na vlhkých místech. Česká republika leží mimo oblast výskytu evropských štírů. V teplém Povltaví však žije, zřejmě uměle vysazená, populace neškodného štíra kýlnatého, který je jinak běžný a původní ve východních Karpatech a na Balkáně. Jeho délka je asi 4 cm.

Obecně škorpióni užívají svůj mohutný žahavý bodec zřídka – jen když jsou ohroženi. Sami nejsou vůbec agresivní. Většina druhů je aktivní v noci a teprve za soumraku vylézá ze svých úkrytů pod kameny či v mělkých norách, které si vyhrabávají kráčivýma nohama.

Zásnuby štírů

Samci a samice se k sobě chovají téměř láskyplně, ovšem všechno má své meze. Před vlastním pářením, vrcholícím oplozením vajíček, probíhá složitý námluvní rituál. Samec chytne samici do klepet, otáčí se s ní dokola ve vířivém tanci a provádí ji ve svatební promenádě.

Součástí zásnubního tance je i postoj, při němž se oba partneři postaví proti sobě, natáhnou ocasovité části těla zakončené bodcem dopředu a vzájemně si je ovíjejí.

Když celé představení skončí, což může být i za několik hodin, samec uloží balíček se spermiemi (takzvaný spermatofor) na zem a táhne samici pozpátku tak daleko, až se spermatofor dostane do jejího pohlavního otvoru. Jakmile však jsou vajíčka oplodněna, láska pomine a často se stane, že samice samce napadne a sežere.

Oplozená vajíčka se vyvíjejí v mateřském těle. Když se z nich vylíhnout malí štíři, ihned se vyšplhají na hřbet své matky. Ta je po několik dní nosí.

Čím se živí

Přirozenou potravou štírů je hmyz, kupříkladu brouci a švábi, které štír chytá klešťovitým sevřením klepet. Párovými ústními končetinami, chelicerami, kořist rozkouskuje a tekuté a měkké tkáně nasaje pumpujícím hltanem do ústní dutiny. Jedový bodec použije štír při lovu jen tehdy, je-li kořit velká a staví se na odpor.