Kamikadze: Pravda o pilotech, kteří se stali zbraní

Zoufalá mocnost hledá zbraň poslední naděje

Když američtí námořníci během druhé světové války čelili útokům kamikadze, byli přesvědčeni, že proti nim stojí ostřílení piloti odhodlaní zemřít pro císaře. Skutečnost byla jiná. Většina kamikadze byli nezkušení mladíci, kteří prošli zkráceným výcvikem trvajícím pouhých 25 dní – zvládli vzlétnout, ale chyběly jim dovednosti zkušených letců.

Na podzim roku 1944 bylo jasné, že Japonsko válku v Tichomoří prohrává. Spojenci postupovali k hlavním ostrovům a klíčovým bojištěm se staly Filipíny. Jejich dobytí by umožnilo Spojencům zahájit přímé útoky na Japonsko. Země vyčerpaná válkou hledala zoufalé řešení. Viceadmirál Takidžiró Oniši přišel s návrhem nasadit letce na sebevražedné bombardovací mise. Tak vznikly jednotky Tokkotai, známé na Západě jako kamikadze – „božský vítr“. Název odkazoval na tajfun, který roku 1281 zničil mongolskou invazní flotilu. Japonští velitelé doufali, že nový „božský vítr“ zvrátí průběh války.

Tradice samurajů byla jen fasádou

Propaganda představovala kamikadze jako novodobé samuraje – hrdiny, kteří se obětují pro císaře stejně, jako kdysi bojovníci věrní svému pánu. Kodex bušidó, založený na poslušnosti a cti, měl v lidech vyvolat obdiv a hrdost.

Mnoho pilotů tuto roli přijalo – psali dopisy vlastní krví nebo prosili o zařazení mezi vyvolené. Jenže s původními samuraji neměli nic společného. Ti se cvičili celé roky a patřili mezi elitu. Kamikadze byli často studenti, kteří sotva zvládli řízení letadla. Stačilo být ochoten zemřít – a rázem z člověka udělali „válečníka cti“.

Umírat efektivně: i smrt měla své pokyny

Sebevražedný let se neprováděl bezhlavě. Piloti měli přesné instrukce: pokud nemohli zasáhnout cíl správně, měli se vrátit na základnu. Oběť měla mít smysl – a přinést ztráty nepříteli.
První útok proběhl 25. října 1944 u filipínského ostrova Samar. Třiadvacetiletý Jukio Seki zasáhl americkou letadlovou loď USS St. Lo, která se potopila. Úspěch nové taktiky povzbudil velení, které začalo hledat ještě ničivější způsoby – například pilotované pumy Óka („květina“), nebo lidsky řízená torpéda kaiten („obrat nebes“).

Hrůzné vzpomínky zůstávaly

Útoky kamikadze zabily přibližně tři tisíce spojeneckých vojáků a potopily 120 lodí. Japonsko za to zaplatilo životy více než sedmi tisíc pilotů.
Dopad byl nejen vojenský, ale i psychologický – američtí vojáci, kteří útok přežili, o nich nesměli veřejně mluvit až do léta 1945. Mnozí si hrůzné vzpomínky nesli celý život.

Byli to dobrovolníci – nebo oběti propagandy?

Navzdory oficiálnímu obrazu nebyli všichni kamikadze dobrovolníci. Podle pilota Sabura Sakaie byli mnozí donuceni tlakem okolí nebo propagandy. O tom se ale veřejně nemluvilo – veškeré zprávy o porážkách či ztrátách přísně cenzuroval stát. Kritika byla nepřípustná.

Sebeobětování se stalo symbolem národní hrdosti – i když šlo jen o masku zoufalství. Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki císař Hirohito oznámil 16. srpna 1945 kapitulaci Japonska. Viceadmirál Oniši, který plán sebevražedných útoků stvořil, spáchal harakiri – probodl si břicho vlastním mečem, aby „napravil“ čest, kterou podle svého mínění pošpinil.

Témata článku