Cestování časem i prostorem – hlavním úkolem prehistorických šamanů však bylo kontaktovat duchy

Ilustrační foto

Lidé na celém světě, lidé nejrůznějších kultur, odpradávna věřili, že existuje cosi – duše či duch. Jak lze soudit z pravěkých nálezů, již naši dávní předkové věřili v posmrtný život – dokládají to skalní kresby i výbavy hrobů. Z těchto nálezů vyplývá, že představy lidí doby kamenné o tom, co se po smrti děje s duší, se v zásadě nelišily od pojetí současného.

Archeologové promlouvají…

Jak se zdá, měli lidé dávných dob i své náboženské “teorie” – zlí lidé se stanou démony, dobří lidé se stanou společníky bohů. Zkrátka již představy prehistorických lidí o onom světě byly charakterizovány kategoriemi, které připomínají nebe a peklo.

Měli také představu, že duše člověka se nějakou dobu ještě zdržuje v blízkosti hrobu – naznačují to jak nejstarší legendy, tak archeologické nálezy. V této fázi tato duše navštěvuje své blízké a místa, kde jí za života bylo dobře.

Ke kmenovým rituálům pračlověka patřilo dovolávání se mrtvých. Badatelé se domnívají, že představa duše, která opouští tělo zemřelého, vznikla zřejmě vzápětí poté, co se lidské myšlení začalo vyvíjet z původní elementární roviny pouze bezprostředních vjemů. Proběhlo to zhruba tak, že naši dávní předkové začali nejprve rozlišovat mezi sebou a svým okolím a později i mezi svým tělem a vědomím, tělesnou schránkou a duchem, který v ní přebývá.

Měli šamani zvláštní nadání?

Před zhruba 10 000 lety měli v popisu práce navazování kontaktů se zesnulými předky první šamani nebo kouzelníci. Jádrem této jejich činnosti byl schopnost vystupovat z těla a v tomto stavu kontaktovat duchy. Při takovémto překročení  hranice běžného vědomí jejich duše mohla navštěvovat také libovolná místa – i místa, která nepatří k tomuto světu. Jejich duše nebyla podle dávných zvěstí v tomto stavu vázána ani časem – mohla se tak pohybovat v minulosti i budoucnosti.

Proč se naši předkové tolik snažili své zemřelé kontaktovat? Důvody byly podobné jako při dnešních seancích: obraceli se na ně s žádostí o pomoc (zvláště když na kmen přišly těžké časy či někdo onemocněl), prosili o radu v nejrůznějších záležitostech.

Dávní předkové se na druhou stranu ale také snažili zabránit tomu, aby se mrtví vraceli na tento svět. Opět to dokládají nálezy v hrobech – useknutá hlava (hlava byla považována za sídlo duše), těžké kameny navršené na hrobě a další. Proč takováto opatření dělali? Na to rozhodně nelze jednoznačně odpovědět…