Hildegarda žila v klášteře již třicet let, když se rozhodla k činu. Jednoho dne totiž opět pocítila slabost a bolest – po ulehnutí na lůžko náhle před sebou spatřila padající hvězdy, kruhy a záblesky v podobě růžic s paprsky. Světlo, které jí proudilo mozkem, ji zbavilo veškeré bolesti. Velmi se bála, ale uvědomila si: přišel čas, aby přiznala to, co tak dlouho udržovala v tajnosti.
Neobvyklá řeholnice
„Světlo tak veliké, že se její duše rozechvěla“ spatřila prý už v dětství, ale teprve ve středním věku se s tím svěřila. Během života byla Hildegarda nejen vizionářkou – věnovala se i politice, básnictví, hudbě, v neposlední řadě také lékařství. Narodila se roku 1098 v Německu a její rodina ji jako své desáté dítě svěřila abatyši Juttě von Spanheimové. Tak se dostala do klášterního společenství přidruženého k benediktinskému klášteru v Disibodenbergu a postupně zde získávala vzdělání.
Její vidění pokračovaly a velmi ji vyčerpávaly. Ať už byla jejich příčina jakákoliv, Hildegardu zanechávaly s pocitem porozumění podstatě věcí a moci. Když Jutta zemřela, byla zvolena abatyší právě Hildegarda – to jí bylo 38 let.Vize stále skrývala, považovala za riskantní s nimi vyjít na světlo: pro středověkou ženu to bylo přinejmenším nepatřičné, přinejhorším mohla být označena za kacířku a pronásledována církví, neboť ta mohla dospět k závěru, že její vize pocházejí od ďábla.
Vizionářka
Když jí byl 42 let, měla vidění silnější než dosud – objevil se před ní obraz a hlas jí přikázal zapsat své vidění. Svěřila se tedy mnichu Volmarovi, na nějž tato událost hluboce zapůsobila, a stal se jejím dlouholetým tajemníkem. Během deseti let sepsala své největší dílo Scivias.
Někdy během let 1147 – 1148 vyslal papež Evžen III. komisi, aby Hildegardu prošetřila. Její dosavadní dílo na něj ale zapůsobilo tak, že jí schválil pokračovat v psaní. Tak se stala první ženou, která získala církevní povolení psát o teologických otázkách. Stala se svého druhu celebritou. Roku 1150 byl na její popud postaven pro ni a její řeholnice klášter Rupertsberg u Bingenu.
V letech 1150 – 1157 se začala věnovat také přírodovědnému studiu. Její Physica a Causa et curae jsou kompendiem klášterní medicíny a i dnes jsou základem přírodního léčitelství.
Pro Hildegardinu odvahu bylo příznačné, že psala také velmi rozsáhle o lidské sexualitě – nezajímalo ji omílání hříšnosti pohlavních vztahů. Zemřela roku 1179, později byla prohlášena za blahoslavenou , v roce 2012 svatořečena.
Vyslovila spoustu zajímavých myšlenek: „Kosmos se člověku podobá i v podrobnostech a odráží se v jeho duši. Pokud vládne v duši člověka neklid, odrazí se to i v mikrokosmu a v přírodě. Člověk je totiž jeden z nejdůležitějších součástí přírody.“
Ať již byly její vize jakéhokoliv původu, jisté je jedno – tato žena by byla mimořádná v každé době – ve 12. století ale její úspěchy přesáhly jakoukoliv míru.
