Znalci tvrdí, že není nikde jinde druhá čedičová vyvřelina v podobě dvou sloupů a s dostatečným místem mezi nimi pro opevněný hrad. Pro nás je to symbol území, které je i bez úředního vyhlášení uznaným přírodním rájem Čech. V minulosti se o skalním dvojzubu mluvilo jako o osmém divu světa – a není divu. Podle lidí citlivých vyzařují Trosky zvláštní energii, která tryská ze spletité sítě podzemních prostor, které se skutečně pod hradem nalézají.
Jak se Trosky měnily v trosky
Hrad byl postaven ve velmi odvážné poloze na dvou nepřístupných čedičových skalách na konci 14. století Čeňkem z Vartenberka. Skalní věže byly „nastaveny“ věžemi zděnými. Poté, co získal Trosky panovník Václav IV., se majitelé rychle měnili, hrad měl význam především vojenský, a to se projevilo i na obytných částech. Trosky hodně utrpěly za třicetileté války, v roce 1648 byly vypáleny a z hradu se skutečně staly trosky. Rekonstrukce se uskutečnila na konci 20. století – dnes je možné vystoupit na obě věže.
Velmi staré osídlení i druidové
Zvláštní úlohu zdejší okolí prý sehrálo již za Keltů. Je možné, že v časech, kdy na našem území žili Keltové, byl celý Český ráj se svými jeskyněmi, roklinami, hlubokými lesy a jinými krásami jedním velkým posvátným okrskem, kam směli vstupovat jen druidové, aby zde pořádali náboženské obřady či dokonce komunikovali s bytostmi ze zásvětí.
Keltové věřili, a mnozí milovníci tajemna jistě věří dodnes, že hranici mezi realitou našeho světa a jinými sférami lze v určitých místech překonat. Na Troskách se nacházela možná i keltská svatyně, jak tomu nasvědčují archeologické nálezy. Je zajímavé, že se na hradě nacházejí na stejném místě jako keramika lidu popelnicových polí (asi před třemi tisíci lety; Keltové asi 5 – 1 st. př. Kr.).
Poblíž naleziště archeologických artefaktů, zhruba v polovině mezi věžemi, se nachází prohlubeň zavalená kameny. Právě do paralelních světů prý ústí trhlina, která má měřit až 600 metrů. Vyznačuje se elektromagnetickou a gravitační anomálií, což je asi způsobeno podložím s velkým podílem železné rudy. Místní lidé byli ale skálopevně přesvědčeni, že je zde brána do podsvětí.
Právě kvůli spletitým podzemním chodbám a hlubokým zemským průrvám sem lidé v dávných dobách umístili bránu do pekel. Jak již bylo uvedeno, někteří současní milovníci tajemna si myslí, že je to brána do paralelního světa.
Podzemí a další pověsti
Samozřejmě, že zdejší podzemí, navíc obestřené tolika pověstmi, lákalo k prozkoumání. V roce 1859 se čtyři mladíci dostali chodbou z jeskynní průrvy zvané Kostelík až do obrovské jeskyně, kde leželo několik gigantických balvanů. Vedla z ní široká chodba zavalená kamenem, na které byl nápis: „Ani krok dál, sic tvoje smrt.“ Oni se sice vrátili, ale jiní zvědavci se za onen balvan dostali a v jedné z chodeb narazili na švabachem psané varování: „3 dni sme blaudili. Twa smrt gestli deš dal.“ Nadšenci se naleznou i dnes, k jejich smutku je však jediný všeobecně známý vchod do podzemí v současnosti uzavřen mříží.
Tento příspěvek by nebyl celý bez pověsti o Panně a Babě. Prý zde na věži Baba žila Markéta a na Panně její vnučka Barbora. Ty dvě se tak nesnášely, že si stále jen nadávaly. Existuje několik variant pověstí, také o tom, která z nich měla zemřít dříve, každopádně druhá poznala, jak se jí stýská a brzy ji následovala na onen svět. Skutečnost je zřejmě méně romantická – když přitáhli husité, nemohly Trosky odolat jejich náporu a posádka západní věže se vzdala – věž na východní straně se ovšem uhájila. Když husité opět odtáhli, západní věž byla pak nazvána Bába a východní hrdinná věž Panna.
Špatnou pověst nemá jen zdejší díra do pekla, ale podle starousedlíků i její okolí – od prohlubně směrem k vesnici se má táhnout zvláštní podzemní linie vyzařující silnou negativní energii. Domy v blízkosti mívají statické problémy a lidé zde trpí zdravotními problémy. Ať už je vše tak či tak, kdy se sem vydáte, jistě i vy pocítíte přinejmenším opojení zdejší krásou.
