Tunguzská katastrofa: Záhada, která se otiskla do paměti stromů

Tunguzská katastrofa

Ráno 30. června 1908 se zdálo, že bude krásný den. Slunce vysílalo své paprsky i na krajinu v povodí řeky Kamenitá Tunguzska v sibiřské tajze. Vše se změnilo prý přesně v 7. 17 hodin. Na obloze se objevil jasně zářící předmět, který se pohyboval obrovskou rychlostí, a o několik vteřin později se vše otřáslo. Byla to silná detonace a na obzoru se zvedl kilometry vysoký ohnivý sloup, který brzy dostal tvar gigantického hřibu.

Vážné zkoumání nejdříve neproběhlo

Ve Venovaře, která je vzdálená asi 65 km od místa výbuchu žhavý orkán mrštil lidmi o zem, zvedl do vzduchu jejich chaty a v širokém okruhu byla zahubena stáda sobů.

V Irkutsku vzdáleném více než devět set kilometrů se zběsile pohybovaly ručičky seismografů a i další seismografické stanice v Evropě i v Americe zaznamenaly otřes zemské kůry. Seismická vlna dorazila asi za čtyři hodiny do Postupimi a po zhruba osmi hodinách do Washingtonu. V následujících dnech se ve středních šířkách Evropy objevovaly na obloze zvláštní světelné úkazy a v noci bylo světlo jako ve dne. Sibiř ale byla daleko. Nikdo nebyl schopen se tehdy pustit do vážného zkoumání – a tak tato záležitost upadla postupně v zapomnění.

Dále o ní hovořili již jen místní obyvatelé, Tunguzové a Evenkové, a to potichu a se strachem. Věřili, že na Zemi sestoupil bůh ohně Ogdy.

Počátky výzkumu

V roce 1921 četl o katastrofě geofyzik Leonid Kulik. Ale teprve v roce 1927 vyslala Moskevská akademie věd na Sibiř expedici pod Kulikovým vedením. Měli najít místo, kam měl podle všeobecného názoru dopadnout meteorit. Po mnoha týdnech narazili na první stopy po katastrofě. Na vzdálenost více než sta kilometrů byl les hladce pokácen. Nedaleko bylo údolí a v něm výzkumníci zjistili, že v západní části ukazovaly pokácené stromy na západ, v severní na sever a tak dále – údolí tedy muselo být místem dopadu a epicentrem katastrofy z roku 1908.

Kulik a další výzkumníci podnikli od té doby řadu dalších expedic, dodnes se však nenalezly úlomky meteoritu. Zjistilo se něco jiného, to se však jako důležité ukázalo až po desetiletích. Blízko stály spálené tzv. “lesy telegrafních sloupů.” Později letecké snímky odhalily, že tajga byla zničená tak, jako kdyby výbuch nepůsobil na všechny strany, ale jako by z centra vycházely silnější nebo slabší “proudy.”

Dalším zkoumáním se ve vzorcích půdy našly drobné úlomky, jejichž rozbor ukázal ryzí železo se zlomky kobaltu a niklu. Takže přece jen meteorický materiál? Ovšem výsledky zřejmě všechny badatele neuspokojily, neboť po skončení druhé světové války (přesněji po útocích na Hirošimu a Nagasaki), přišli sovětští vědci s novou a strach budící hypotézou.

Hirošima dala pátrání nový rozměr

Tunguzský meteorit neměl být meteoritem, ale v oblasti mělo dojít svého času k atomovému výbuchu. To do určité míry řešilo i nesrovnalosti, které se dosud při bádání objevovaly. Problém byl v tom, že v roce 1908 žádný národ světa neměl k dispozici atomovou zbraň – vznikl tak názor, že se mohlo jednat o kosmickou loď poháněnou atomovou energií.

Další výzkumy pak hovoří o tom, že byla vyslechnuta řada svědků, podle nichž objekt dvakrát při letu změnil kurz. Je známo, že kosmická tělesa přirozeného původu toho nejsou schopná. Navíc: svědkové, kteří přežili, mluvili o tajemné nákaze, která v týdnech a měsících po výbuchu zabila nespočet lidí a zvířat – symptomy se podobaly známé nemoci z ozáření.

Další geofyzik Alexej Solotov se na začátku šedesátých let věnoval zvláštní asymetrii zničené oblasti, která již byla zmíněna. Vyvodil z ní, že trhavina, která působila, musela být v nějaké nádobě a konstrukce nádoby je odpovědná za to, že se výbuch šířil nepravidelně.

Ještě dnes, více než sto let poté, lze v této oblasti naměřit zvýšenou radiaci. Lidé i zvířata tu utrpěli těžké a trvalé následky. Mnozí lidé, ale i zvířata, se rodili stejně zmrzačení jako kupříkladu po Černobylu.

Ogdy, starý bůh ohně, sestoupil tedy na Zemi a potrestal nešťastné lidi, která se odvážili příliš daleko do jeho království tím, že je spálil neviditelným ohněm. Co by se asi stalo, kdyby Ogdy nesestoupil v dálavách Sibiře?