Když porozumíme lépe svým emocím, dokážeme je více využít ve svůj prospěch. Nejdříve je ovšem důležité pochopit, na jakém principu fungují.
Emoce jsou nakažlivé
Jednou z typických vlastností emocí je to, že jsou nakažlivé. Jsme-li ve společnosti veselých a upřímných lidí, budeme se pravděpodobně cítit dobře. S velkou pravděpodobností nás totiž svou veselostí nakazí také. Budeme-li však u oběda sdílet stůl se samými morousi, kteří si ztěžují, jak je k nim život nespravedlivý a jak je všechno špatné, po půlhodině nás přejde chuť nejen na jídlo, ale také do života.
Příklad ze života
Poté co Editě onemocněli oba rodiče, pravidelně za nimi dojíždí a snaží se jim pomáhat. Jednoduché to ovšem není. Někdy má pocit, že místo aby jí dali najevo vděk, ještě se vzájemně všichni pohádají. Není divu. Přijede unavená z práce a oni jí hned po příchodu zasypou seznamem toho, co je třeba udělat a vyřešit. Minule si přinesla svou špatnou náladu už rovnou z práce. Když zjistila, že otec si zase nevzal nachystané léky a matka opět někam založila TV ovládač, takže díky řvoucí televizi nebylo slyšet vlastního slova, už ve dveřích vybuchla jako sopka. Výsledek byl jediný. Otec se urazil, matka se rozbrečela a vyřešení celého zmatku stejně opět čekalo na ni.
Co se vlastně stalo? Edita přenesla své nahromaděné negativní emoce na rodiče, kteří navíc díky ubývající životní síle, také nebyli v nejlepším rozpoložení. Není divu, že pohyb v takovém terénu je podobný chůzi v minovém poli. Jeden chybný krok a dojde k výbuchu. Pokud by se Editě podařilo (což samozřejmě v její vytížené situaci není vůbec jednoduché), svou špatnou náladu ovládnout nebo dokonce přidat úsměv, celkové napětí v rodině by povolilo. Zejména děti a staří lidé totiž reagují na úsměv a tón hlasu velmi citlivě. Edita by sice stejně musela udělat všechny povinnosti, ale vyhnula by se konfliktu, který jí zbytečně ubírá energii.
Chceme-li, aby se ostatní na nás usmívali, darujme úsměv jako první. Budeme-li se mračit, nedivme se pak, že i okolí se mračí na nás.
