Hrad Potštejn – kterak hrabě rozebral svůj hrad

Pokud budete vlastnit středověký hrad, ve kterém kdysi hospodařil loupežník, možná vás přepadne myšlenka, zda někde ve vašem sídle není ukryt poklad. Tak toto se stalo i hraběti Chamaré, který vlastnil hrad Potštejn.

Počátky hradu

Hrad nad Divokou Orlicí byl postaven pány z Potštejna koncem 13. století. Na samém počátku jeho dějin byla krevní msta, jelikož páni z Potštejna měli, jak se zdá, divokou krev. Procek z Potštejna se dostal do konfliktu s pražskými měšťany Pušovci a byl zabit. Jeho syn Mikuláš se pak pomstil na jistém Peregrinovi Pušovi, protože si myslel, že právě on vraždil. Z obou stran existovalo ale příbuzenstvo s horkou krví, takže musel zasáhnout král Jan Lucemburský. Mikuláš se k vraždě jako jediný přiznal a musel ji tedy odčinit. To obnášelo jak velkou sumu pro Peregrinovu vdovu, tak peníze na mše a kajícné poutě.

Mikuláš se zatvrdil – a jak bylo oblíbeným řemeslem tehdejší středověké šlechty, násobil svoje hříchy loupením. Loupil a raboval, až proti němu musel zasáhnout i markrabě moravský (pozdější císař) Karel. Devět týdnů dobývali Potštejn, až byly jeho hradby zdolány. Mikuláš se však dál bránil z věže, kterou musel dát Karel podkopat. Mikuláš zahynul pod jejími troskami a tehdy se začalo vyprávět, že pod ruinami s ním zůstal i jeho poklad.

Zničený hrad po několika letech opravil sám Karel IV., a ze strategicky dobře položeného Potštejna se stala jedna z nejnedobytnějších pevností v Čechách. Na přelomu 15. a 16. století hrad koupili Pernštejnové a přestavěli jej na pohodlné renesanční sídlo. Kvůli dluhům ho však museli nakonec prodat Hrzánům z Harasova – ti jako poslední na hradě bydleli.

Další osudy hradu

Za všech dalších majitelů zůstával Potštejn neobydlen a pustl. Přitom ale bylo prý kamenné sídlo v 18. století ještě v relativně dobrém stavu, přestože panstvo žilo pod ním v novém zámku. Roku 1746 Potštejn koupil hrabě Jan Ludvík Harbuval Chamaré a právě jeho syn Jan Antonín podlehl iluzi, že je zde stoprocentně ukryt velký poklad, který Mikuláš kdysi naloupil. Usmyslel si tedy, že ho najde. V této vizi ho podporovaly místní pověsti a taky místní kostelník.

Ten hraběti totiž vyprávěl, že se mu jednoho dne večer zjevila mlčenlivá dívka a odešla směrem ke hradu. Celá scéna se opakovala další večer, to již ale kostelník dívku následoval a došli tak až na nádvoří. Dívka ukázala ke starému paláci a tiše zašeptala: „Poklad“. Nic dalšího již mladý hrabě nepotřeboval slyšet, o pokladu slýchával stále a krom jiného hodně často od své romanticky založené matky.

Jak hrabě hledal poklad

Takřka čtyřicet let Jan Antonín Chamaré kutal a provrtal hrad tak, že se zdi paláce a hradeb začaly hroutit. Povzbuzením mu byl latinský nápis na palácové zdi, který mu přítel archeolog přeložil (podle novějších zpráv chybně) jako DBEJ ZNAMENÍ, LÁSKA VYHLADÍ NEPŘÁTELE. První část si hrabě vyložil jako pokyn sledovat šifry. Ty se nacházely po celém hradě – byly to totiž značky kameníků. Vypráví se, že dělníci, kteří pro hraběte pracovali, jich vyrobili pár navíc, aby práce pokračovaly.

Ale vypráví se také, že hrabě s dělníky opravdu narazili na železné, bohatě zdobené dveře. Byl za nimi poklad? To nikdo neví – když se je pokusili otevřít, objevil se na nich ohnivý nápis „ještě není čas“ a ozval se zoufalý nářek. Všichni dělníci utekli.

A tak z pokladu nic nebylo. Hrabě sice vypracoval podrobný plán hradu a chodeb, ale památkáři v tom vidí jen velmi chabou náhradu za zkázu hradu, o niž se dlouhým a usilovným kopáním přičinil. U nás existuje spousta rozvalin a zřícenin hradů, o kterých platí, že je takto proměnil čas – zde to však byla romantická posedlost…Dnes je zřícenina hradu zpřístupněna veřejnosti.

Tento příběh nicméně zaujal i Aloise Jiráska a vznikla novela Poklad. Podle ní Jan Antonín Chamaré v podzemí nalezl bratrskou modlitebnu.

Velešov

Pozornost Jana Antonína ovšem vzbudil ještě jeden hrad. Jmenuje se Velešov a jeho zbytky se nacházejí na nedalekém kopci západně od Potštejna. V tomto případě hrabě uvěřil pověstem, že tu ukryli svůj poklad dávní majitelé hradu, templáři. Jejich přítomnost zde však nebyla ani prokázána, na Chamarého obhajobu však můžeme doplnit, že tento hrad nezničilo pouze jeho další kutání, ale přičinili se i lidé z okolí, kteří si hradní kameny vozili na stavbu domů.