Přežila mladá Anastázie vyvraždění celé své rodiny bolševiky v roce 1918? A pokud ano, z jakého důvodu směla zůstat naživu?
Vyvraždění Romanovců
Rusko: první světová válka běsnila na všech frontách a v červnu roku 1917 byl svržen car Mikuláš II. Bolševici ho spolu s carevnou a jejich pěti dětmi – Olgou, Taťánou, Marií, Anastázií a čtrnáctiletým carevičem Alexejem – drželi v zajetí nejprve nedaleko Petrohradu. Roku 1918 však skončili v Jekatěrinburgu.
Podle oficiální historiografie byl car Mikuláš II. s celou rodinou v noci na 17. června 1918 zastřelen. S Romanovci prý byli i rodinný lékař dr. Botkin a tři sloužící. Všem jim rozkázali, aby se postavili ke zdi ve sklepení jednoho domu. Když byl masakr u konce, bylo jedenáct mrtvol naloženo na nákladní auto a odvezeno do dolu za městem. Tam byly polity benzínem a spáleny. Zuhelnatělá těla a jejich věci prý byly namočeny do kyseliny a vhozeny do důlní šachty.
Nepřesvědčivé důkazy
Tak praví oficiální záznamy. Ale později nalezené důkazy – brýle a zuby – nebyly natolik přesvědčivé, aby zcela osvětlily osud Romanovců bez jakýchkoliv pochybností. Objevily se dokonce fámy, že prý byl car s rodinou zachráněn a dopraven za hranice.
A pak se stalo cosi, s čím nikdo nepočítal. V noci v únoru 1920 vylovili z berlínského kanálu Landwehru dívku, která se v sebevražedném úmyslu vrhla do vln. Doklady mladé ženy, Rusky, zněly na jméno Anna Čajkovská. Jakmile se ale v nemocnici trochu zotavila, tvrdila, že je Anastázie Nikolajevna Romanovová – nejmladší dcera cara Ruské říše. Hovořila o tom, že při exekuci byla jen zraněna a ztratila vědomí. Dva rudoarmějci ji prý zachránili a dobrodružnou cestou dopravili nejprve do Bukurešti a poté do Berlína, takže bolševikům unikla.
Podvodnice či skutečná carská dcera?
Tato novinka rozdělila veřejnost na dva tábory. Jedni pevně věřili tomu, že Anastázie nezahynula, druzí považovali mladou ženu za podvodnici. Celá řada osob, která se s ruským panovnickým rodem znala, si však udělala vlastní obrázek o ženě, která o několik let později, aby unikla tisku, přijala jméno Anna Andersonová.
Mezi lidmi, kteří mohli Anastázii poznat, byla i Taťána Botkinová, dcera carského rodinného lékaře, který by s rodinou také, jak již víme, popraven. Taťána za dívkou přišla se záměrem odhalit podvodnici. Místo toho však prý v ženě, i přes její špatný zdravotní stav a vyhublost, poznala carskou dceru Anastázii.
Navíc se mladá žena podrobila různým vyšetřením. Rentgenové snímky ukázaly těžká poranění hlavy, která mohla být způsobena kupříkladu údery pažbou pušky. Bříška jejích nohou byla stižena stejným zánětem a jizva na pravé lopatce též odpovídala té, která byla popsána v lékařských záznamech z carské doby.
Vleklé soudní spory
V roce 1933 vypukl soudní spor o to, kdo má nárok na zbývající carův majetek. V roce 1937 padlo rozhodnutí, že bude rozdělen mezi carovy příbuzné. Anastázie byla označena za „zemřelou“, s čímž se právníci mladé ženy nehodlali smířit. O jejím případu německé soudy jednaly od roku 1957 do roku 1970 a dopadlo to v její neprospěch – patrně v tom hrála roli politika. Všechno to ženu silně poznamenalo. Emigrovala do USA a v roce 1967 se vdala za profesora historie Johna Manahana.
V posledních letech života se Anna-Anastázie často zdržovala v Bavorsku na zámku blízkých příbuzných Romanovců, šlechtické rodiny von Leuchtenberg. V roce 1984 zemřela a byla pochována v Seeonu v Horním Bavorsku.
O Anastáziině identitě nebylo nikdo stoprocentně rozhodnuto. To zůstane patrně jednou z nerozluštěných hádanek 20. století.
