Hlasy z říše mrtvých na magnetofonovém pásku? Experimenty prováděli s tichým souhlasem Vatikánu i benediktini

Čím hlouběji proniká věda do makro i mikrokosmu, tím bohatší na fantazii jsou možná vysvětlení různých poznatků. Zde se jedná o komunikaci s “oním světem”.

První ze známých nahrávek hlasů mrtvých

Friedrich Jürgenson ze Švédska, spisovatel. filmař a amatérský badatel, si jednoho letního večera zapnul magnetofon, aby si poslechl zpěv ptáků, který si den předtím nahrál v lese. Ovšem uprostřed nahrávky uslyšel hlas: “Jindříšku, slyšíš mě?” Hlas podle poslechu patřil jeho zemřelé matce. Jürgenson pásku přetočil zpět, ale opět byl zřetelně slyšet z pásku hlas jeho matky. Mohly jej klamat smysly, proto pustil pásek přátelům.

Na základě tohoto zážitku zahájil dlouhou řadu pokusů nahrát hlasy zemřelých. Na jeho nahrávkách se tajemným způsobem objevily stovky hlasů. Obyčejně pronesly pouze slovo (zde bychom mohli uznat, že šlo o omyl), ale v lepším případě pronášely jednoduché věty. Jürgensonovy pokusy časem začali provádět i další experimentátoři. Pozoruhodných výsledků dosáhl Konstantin Raudive, psycholog z Lotyšska, který ovšem pracoval až do konce života v Německu.

Hlasy na pásku jako fenomén

Fenomén hlasů na magnetofonu se stal jedním z nejvíce vzrušujících jevů konce 20. století. To, co pro diskuzi o životě mimo naši Zemi znamenal fenomén UFO, znamenaly hlasy z magnetofonu pro otázku života po smrti. Dnes kupříkladu víme, že již v roce 1952 podobné pokusy konali s tichým souhlasem Vatikánu benediktini Ernetti a Gemelli.

Po jejich smrti se Raudive a Jürgenson stali těmi, kdo udělovali rady, jak zlepšovat kontakty s oním světem.

Pokusy s televizorem

Mezitím se mrtví přestali spokojovat pouze s hlasovými projevy, ale snažili se také dobýt televizi. Takovéto kontakty se označují jako transkomunikace.

V roce 1994 byl hostem jedné velké německé stanice německý elektroakustik Hans-Otto König, který se již od roku 1974 zabýval záznamem tajemných hlasů.

König ve vysílání demonstroval své pokusné zařízení, které se skládalo z televizoru a videopřehrávače. Aby minimalizoval možnost záměny, pracoval vždy bez propojení televizoru s anténou a kabelem, takže na videozáznamu by se mělo objevit pouze zrnění. Během doby však zachytil pozoruhodný počet podivných obrázků a stínů.

Jak to tedy je?

Různí badatelé stále ještě nejsou jednotní v hodnocení podobných jevů. Zatímco skeptická část vysvětluje hlasy a obrazy jako odraz podvědomí realizátora (“animistický přístup”), jiní za možné považují, že duše s námi koexistuje v jakémsi paralelním světě.

Fyzik dr. Ledermann jako první nastolil otázku, kde by  mohla tato úroveň bytí existovat. Podle jeho názoru musí být mezi námi, vedle nás, v bezprostřední blízkosti. Tento paralelní svět by mohl naším světem pronikat, aniž by vytvářel fyzikální interakci.

Jaké vysvětlení je ale nejsprávnější, to zatím nevíme.