Alexandra David-Néelová: Zformovala v Tibetu bytost z vlastních myšlenek?

Starší žena, která se v zimě 1923 společně se skupinou poutníků probojovávala zasněženými cestami do tibetského hlavního města Lhasy, na první pohled působila ubohým dojmem. Přesto tato domnělá selská tibetská žena byla ve skutečnosti Francouzka Alexandra David-Néelová, někdejší operní pěvkyně, která si vzala do hlavy, že navštíví mysteriózní místa v Asii a bude tam sbírat zkušenosti s neobvyklými jevy.

Odvaha jí nechyběla

Za tím účelem si své bílé vlasy obarvila tuší a barvu pleti dělala směs oleje, kakaa a mletého dřevěného uhlí. Proč to? Tenkrát byl vstup do Lhasy cizincům zapovězen. Tato nevšední žena, jejíž kniha Mystikové a mágové Tibetu popisovala její cestu, skutečně nasbírala obsáhlé, z běžného rámce vybočující zkušenosti.

Naučila se kupříkladu techniku „tumo“, jejíž adepti dokáží prosedět dlouhé noci nazí ve sněhu a ledu Himálají a dokonce na sobě usušit mokré šátky, které na sebe navěsí.

Stvoření „tulpy“

Nejpozoruhodnějším výkonem však bylo, že prý silou soustředění a patrně aktivací parapsychických sil vytvořila „tulpu“ – bytost, která vyvěrá ze síly představivosti, avšak vizualizací je oživena, takže ji osoby, které stojí okolo, mohou i vidět. Parapsychologie tu hovoří o projektovaných myšlenkových formách.

Alexandra David-Néelová popisuje, jak takovou projekci zpozorovala dříve, než to dokázal její tvůrce. Jednou za ní přišel na návštěvu tibetských malíř, který se specializoval na zobrazování zlostných božstev. Když přicházel, objevila Alexandra za ním, ke svému údivu, mlhavou postavu takového zlostného božstva. Vztáhla po tulpě ruku. Měla dojem že cítí nějaký měkký objekt, jehož hmota je poddajná. Malíř jí vyprávěl, že již několik týdnů praktikuje magické rituály a vzývá božstvo, které spatřila.

Fascinovaná paní Alexandra se rozhodla, že se sama pokusí o vytvoření takové tulpy. Zlostná božstva ji však děsila. Předsevzala si „stvořit“ tlustého veselého mnicha. Stáhla se do ústraní a několik měsíců strávila meditací a soustředěním se na vizualizaci své tulpy. Po této době skutečně viděla postavu podobnou mnichovi.

Mnich se „osamostatňoval“

Ta postupem času získávala stále pevnější a živější rysy. Když paní David-Néelová jednoho dne svou odloučenost opustila, aby se připojila ke karavaně, následoval ji „mnich“, aby cestoval se stejnou skupinou. Všichni okolostojící ho údajně zřetelně viděli.

Tato projektovaná myšlenková forma však začala vyvíjet vlastní dynamiku, jenže zcela nežádoucím způsobem. Mnich byl stále hubenější, výraz jeho obličeje stále zlostnější a jeho chování bylo stále nepříjemnější. Zkrátka vymykal se její kontrole.

Mnichův konec

V již zmíněné knize popisuje Alexandra, co nakonec proti svému nežádoucímu průvodci podnikla. Měnil se totiž v „denní noční můru“. Rozhodla se tedy, že fantoma zase rozpustí. To se nakonec podařilo, ale teprve po šesti měsících tvrdé námahy. Dílo jejího ducha skutečně velmi lpělo na životě.

Ještě zbývá dodat, že Alexandra se stala jedinou Evropankou, která byla v Tibetu vysvěcena na lamu (označení tibetského duchovního učitele buddhismu) a stala se naldžorpou (mystikem s nadpřirozenou mocí). Napsala také mnoho knih, z nichž některé vyšly i v češtině (Pronikavý vhled, O žebrácké holi do svatého města, Bílá a černá magie a jiné).

Ale co vyplývá z takovéhoto tvoření bytostí? Zdá se, že nejen Goethův Čarodějův učeň měl problém s duchy, které vyvolal.