Jestliže se podle historiků počátkem středověku Evropa propadla do chaosu a temna, v oblasti hygieny to nebylo jiné. Ostatně tam, kde lidé museli bojovat o samotnou existenci, nebyl na nějaké šlechtění čas.
Názor církve na mytí byl určující
Co říci o hygieně středověku obecně? Lidé chodili v nepraných šatech, odpadky rozhazovali všude, kam se podívali, a umyli si jen občas obličej a ruce. Zbytek těla se s vodou příliš nesetkával, a to ještě ve 12. a 13. století. Zprávy o hygieně se dochovaly především v církevních legendách, které popisovaly zbožnost světců a světic a chválily je, jak chodí špinaví.
Církev bojovala proti mytí jako zdroji hříchu, přesto existovaly i kláštery, které byly vzácnou výjimkou – tam se prý mniši myli každý den! Je to neuvěřitelné, neboť na většině míst to měli mniši povolené jen maximálně dvakrát do roka.
Je jistě zajímavé, že nejšpinavější byli vládci a duchovní. Panovníci a jejich družina byli hlavně bojovníci a takovou podružností, jako bylo mytí, se netrápili. Duchovní zase museli dodržovat příkazy o tělesné zdrženlivost, a jakmile se projevilo, že je prelát nějak podezřele čistý, byl mu zaražen další služební postup.
V touze po co největší svatosti si dokonce prý lidé neupravený vzhled i záviděli.
Různé hygienické návyky
Oproti tomu se prý lidé na venkově myli častěji – ale o nich se dochovalo pouze minimum zpráv. Ve městech se postupně začaly objevovat lázně, které byly ovšem oblíbené ne tak moc kvůli hygieně, ale kvůli zábavě (od hudby po erotické služby). Opět se ale horlilo proti těmto neřestem.
Že asi tehdy lidé zapáchali? To bylo otázkou zvyku, a jelikož zápach obklopoval lidi ve středověku takřka neustále, subjektivně je neobtěžoval. Někdy byl ale přece jen zápach nemytého těla neúnosný. To pak přišly na řadu voňavky, proti kterým církev též horlila.
Je zajímavé, že pravidelně se začaly mýt prostitutky, hlavně benátské kurtizány. Tehdejší vyšší společnost jim ostatně vděčí za spoustu novinek v intimním životě – šlo hlavně o koupání ve voňavé vodě, což bylo pro ženy v 15. století pořád ještě nezvyklé.
Správný křesťan byl totiž nemytý, chudý a nemyslel na požitky těla. Erotika a koupel byly na stejné úrovni. Někteří křesťané proto na znamení pokory přijali závazek nemýt se. Jeden uherský král prý ho dodržel sedmnáct let, ale pak upadl z koně v brodu. Tím podle vlastního uvážení porušil slib a vydal se na pouť ke Kristovu hrobu, aby mu Bůh odpustil.
Změny – nástup protestantských církví
Když se v 16. století začaly Evropou šířit rozličné protestantské směry, situace se poněkud změnila. I ony mezi základy víry řadily zdrženlivost, ale na rozdíl od katolické církve ji viděly především v duchovní pokoře. Právě protestantské rodiny se začaly vyznačovat čistotou.
Přesto v dějinách mytí nenalezneme nějaký radikální zlom, který by hygienické návyky proměnil. Vše se měnilo velice pomalu. Ovšem dá se říct, že do konce 18. století se všeobecně prosadilo pravidelné mytí a názor na hygienu se pronikavě změnil. Čistota se stala společenskou normou.