Dušičky – už odpradávna lidé věřili, že se v tyto dny stírá hranice mezi světem živých a mrtvých

Je známou věcí, že lidé odedávna věří v posmrtný život – kult zemřelých předků přetrval dodnes.

Původ

Památka zesnulých nebo lidově také Dušičky připadá na 2. listopadu. Keltové slavili v těchto dnech Samhain, konec roku. Noc ze 31. října na 1. listopad byla pro Kelty doba, kdy se stírala hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřili, že duše zemřelých se mohou v tento čas vrátit a světlem (ohněm) jim živí ukazují cestu.

Odtud také zřejmě pramení zapalování svíček. Mělo to i jiný smysl – světlo mělo zároveň odpudit zlé duchy. U pohanských Slovanů se zase konaly rituály a hostiny, které se měly konat na počest předků, většinou přímo na hřbitovech. To vše předcházelo křesťanskému svátku.

Památku zesnulých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo a vlastně se tak snažil o to, aby byly vymýceny pohanské obřady, tehdy ještě dosti rozšířené. Od 12. století se tento svátek považuje za katolický – vzpomíná se na mrtvé. Ve 13. století se tento zvyk ještě rozšířil. Prvního listopadu se slaví svátek Všech svatých a “speciální” mše se konají dodnes. Dříve lidé svátek Všech svatých a Dušičky vnímali jako svátek jeden a věřilo se, že se lidé mohou setkat se zemřelými příbuznými. Právě mše sloužily k tomu, aby se duše mrtvých očistily.

Zvyky a pověry

O této době se samozřejmě rozšířila řada pověr a zvyků. U nás to byla víra v to, že duše zemřelých se jednou za rok, v předvečer Dušiček, vracejí, a o půlnoci se účastní mše, na kterou však nesmí zavítat žádný živý člověk. Takového opovážlivce prý duše roztrhají. Ovšem podle některých zvyků, hlavně na Slovácku, přetrval téměř dodnes zvyk zvonit o půlnoci v kostele a duše mrtvých tak svolat.

Dalším zvykem bylo nechávat v noci z 1. na 2. listopadu na stole jídlo pro mrtvé. Také všechny ostré předměty musely být schovány, aby se o ně duše nezranily. Jak již bylo zmíněno, hořící svíčky ukazovaly duším cestu a měly je svým způsobem přilákat. Oheň měl jak očišťující funkci, tak funkci symbolu života.

O těchto svátcích se peklo zvláštní pečivo. Šlo hlavně o “dušičkový chléb” – badatelé tuto tradici spojují s obětováním pokrmů mrtvým a konzumaci pak k uctění jejich památky. Zároveň bylo zvykem rozdávat pečivo ve tvaru kříže či zkřížených kostí žebrákům. U pravověrných křesťanů to bylo dokonce povinností. Mělo to svůj význam – žebráci byli označováni jako ti, kteří se modlí nejvíce za spásu duší.

Memento mori

Ve 20. století je nejen pro věřící, ale i pro nevěřící tento svátek dobou, kdy více než kdy jindy přemýšlejí nad smrtí. Dnes již se pro výzdobu hrobů používají umělé nebo sušené květiny, zatímco dříve to byly pouze živé. Mají dnes podobu smuteční vazby – ať už se jedná o věnce, slzy, kříže a podobně. Důvodem je hlavně to, že v sychravém počasí vydrží podstatně déle. Umělé, sušené nebo živé květy znamenají symbolickou vzpomínku nebo poděkování zesnulým.

Lucerničky na svíčky se objevily u nás nejprve v jižních Čechách, byl to původně německý zvyk. V některých oblastech se zapalují svíčky v kalíšcích či lucerničkách i na opuštěných hrobech. I když někteří říkají, že smysl svátků dnes lidem uniká, přece jen lidé svátky vnímají jako vzpomínku na zesnulé, projevení úcty svým předkům.