Bílé myšky viděti – jakou roli hrál alkohol v dějinách Evropy?

Který národ byl považován za nejopilejší v dějinách Evropy? Názory se různí. Kupříkladu z Polska a Německa známe slavný příběh o myškách.

Příběhy a skutečnost

Tento mnohokrát pozměněný příběh o myších, které snědly biskupy a knížata, se vyskytoval hlavně v Německu v 10. století, do Polska se dostal o něco později. Tam měly myši obklíčit a sníst krále Popela. Ptáte se, co to má znamenat? Tyto myši se totiž měly objevit následkem požívání silných truňků. Známé delirium tremens bylo popisováno jako stav, kdy pijáci blouzní o tom, že jsou obklopeni zvířaty, především se má jednat o bílé myšky.

Opíjení se bylo většinou považováno za trestuhodné, stejně se ale pilo. Alkohol v malém množství měl řadu pozitivních účinků: umožňoval přežít ve zvláště těžkých podmínkách, ale nadměrně konzumovaný ztěžoval život – kdysi stejně jako dnes. Ovšem od úsvitu středomořských dějin patřilo víno ke každodenní stravě jako chléb, a to i na Ježíšově stole.

Sféry druhů pití

Kde se co pilo? Pěstování vinné révy chce teplejší klima, proto se Evropa rozdělovala: pivo vládlo od Anglie a Nizozemí přes severní Německo a Skandinávii po Polsko, druhým evropským pásem až na Balkán teklo víno. I když lze říci, že oba druhy alkoholu se vyskytovaly také společně.

Jak starověcí myslitelé, tak představitelé křesťanské církve nabádali, aby se pilo umírněně, přes veškerou snahu se to ale ne vždy podařilo. Pokud nebyli pijáci agresivní, tak byli dokonce leckde považováni za milé duše společnosti.

Je zajímavé, že v Itálii, která měla delší tradici pití (vína) než germánští a slovanští chlemstači piva, tomu bylo s alkoholem trochu jinak. Jelikož formou politického boje se staly intriky a jedy, museli být Italové pokud možno střízlivější – v nestřeženém okamžiku by hrozilo, že by se dvořané i s panovníkem mohli probudit na onom světě.

Triumfální pochod tvrdého alkoholu

V 17. století nastal v opileckých dějinách Evropy přelom – stále rychleji se rozšiřovala kořalka. Oblíbená byla nejprve ve městech a poté také na venkově; v severní, střední a východní Evropě dokonce alespoň částečně vytlačila pivo a medovinu. Vodka, původně braná jako bylinný lék v malém kalíšku, se stala všeobecně přijímanou drogou.

Církevními kruhy byla označována jako dílo satana, protože již v malém množství dokázala zrodit ďábelské myšlenky a posléze činy. Takový “úspěch” vodky se vysvětluje různě, kupříkladu polskými, ruskými a skandinávskými mrazy, kdy zahřívala – ovšem víme, že pouze zdánlivě.

Postupem času se protestantská část Evropy vrhla do asketické práce, která nadměrné pití vylučovala, ovšem katolická a pravoslavná dál chrlila vodku. V různých částech Evropy, hlavně tam, kde se brzy stmívalo, fungoval alkohol jako lék na deprese, i když poté to bylo ještě horší. Neexistovala tehdy zkrátka antidepresiva.

Slábne pití postupem doby? Ani ne…

Situace se ale postupně měnila. Zatímco měšťané v 19. a počátkem 20. století bohatli a pití se již vyhýbali, umělci se většinou dál opíjeli do němoty – tak vedl alkohol, hlavně tehdy oblíbený absint, ke smrti malířů a spisovatelů – kupříkladu Toulouse-Lautreca, Maupassanta, Jesenina a dalších. Do Evropy se také dostal rum. Po vynálezu železnice se začaly sféry pití mísit, i když odlišnosti žily dál ve zvyklostech.

Další novinu v pojetí pití zaznamenalo 20. století. V první polovině byl alkohol zapsán na seznam smrtelných nemocí. Pití se tím neodbouralo, jen se přesunulo z ulice do hospod, barů a domácností. Tam se od té doby odehrávají alkoholické excesy. Další a další pokolení hledají uspokojení v drogách – alkoholem počínaje.