Po rozpadu římské říše se stala zřejmě nejvíce prudérní oblastí tehdejšího světa křesťanská Evropa. Tělesný styk byl prohlášen za hříšný.
Co se smí a co se nesmí
Církevní představitelé neustále hlásali, že Bohem tolerovaný je jen takový styk, který vede k plození dětí (samozřejmě se jednalo o sex v manželství). Velmi obezřetně církev připouštěla nevěstince (do její poklady ostatně z mnohých plynuly příjmy) – pokud ovšem návštěvník učiní pokání.
Církevní spisy se erotikou zabývaly podrobně. Z popisů je zřejmé, že preláti a mniši museli buď mít neobyčejné znalosti či neobyčejnou představivost, protože v některých spisech je mnohdy vypočítáno, co vše se nesmí dělat. Jedinou povolenou polohou podle nich byla ta misionářská.
Hříšná žena
Na druhou stranu je třeba podotknout, že ne všichni středověcí myslitelé byli opravdu přísní – chápali, že nelze vést boj, který nejde vyhrát. Po dlouhých diskuzích o tom, kolik milenců může mít v životě žena, dospěli k číslu čtyřicet! Pokud jich měla do oněch čtyřiceti, uznávalo se, že se její duše dá upřímným pokáním zachránit. Na muže se tak přísná měřítka neuplatňovala.
Dějinné zvraty
Názor, že milování má být chápáno i jako rozkoš, se v podstatě rozšířil až v renesanci. Vděčíme za to zejména benátským prostitutkám. Některé velmi zbohatly, vždyť sem také od 15. století směřovaly úplné proudy šlechticů a patricijů. Zajímavostí je česká delegace, která v roce 1551 v Itálii pobyla osm měsíců. Po návratu se šlechtici stali vyhledávanými přáteli šlechtičen.
V baroku se situace opět obrátila. Tělesný styk se v 18. století stal opět tabu, veřejně o erotice hovořily hlavně nejnižší společenské vrstvy. Ale na konci 18. a počátkem 19. století prošla společnost významnou proměnou, co se týče vnímání erotiky – lidé již o ní neuvažovali jako o hříchu, ale jako o něčem jaksi nepatřičném. Měšťanská prudérnost a puritánství prostoupila Evropu i Ameriku. Teprve moderní společnost s sebou přinesla zásadní změnu. Jak je vidět, dějiny erotiky šly historií z extrému do extrému.
