Roman Vojtek: Natáčet scénu z nuda pláže byl fakt zážitek!

Nostalgický seriál Vyprávěj, můžeme již poněkolikáté sledovat na České televizi, protože i na reprízy láká diváky k obrazovkám  zas a znova. Díky němu totiž mohou znovu prožít šedesátá až devadesátá léta. Jaké zážitky a vzpomínky má na natáčení Roman Vojtek, který hraje jednu z hlavních rolí Karla Dvořáka? Rovného chlapa, který časem pochopil, že zásady jsou od toho, aby se občas porušovaly, a že i slušní lidé někdy páchají voloviny. 

Jaká byla vaše cesta k roli Karla Dvořáka?

Jak to obvykle bývá, zavolali mi tvůrci, jestli se nechci účastnit castingu. Naučil jsem se texty, zkoušky absolvoval a na konci mi byla jako obvykle řečena otřepaná věta: „My se vám ozveme“. Tentokrát se ale k mému vlastnímu údivu skutečně ozvali. Absolvoval jsem další dvě castingová kola, kde se zkoušelo, jak k sobě budou představitelé jednotlivých rolí sedět. V televizi jsem jako herec nikdy před tím neměl štěstí na hlavní role. Takže když mi oznámili, že si mě opravdu vybrali, byl jsem šťastný jako blecha. Definitivně jsem tomu uvěřil ale až první natáčecí den.

Nikdy jste tak velkou roli nehrál. Měl jste na začátku nějaké pochybnosti?

Jen na začátku. První měsíc jsme s mou televizní manželkou Andreou Kerestešovou točili v podstatě do zdi bez jediné zpětné reflexe. Oba jsme z toho byli docela nervózní, a tak jsme si vydobyli možnost jít se na sebe do střižny podívat. Seriál jako takový se nám líbil herecky i vizuálně, takže se nám ulevilo.

Co vám dalo během natáčení seriálu Vyprávěj nejvíc zabrat?

Spousta lidí si myslí, že to u natáčení seriálu vypadá tak, že až se všichni vzbudíme, sejdeme se ve studiu a něco si natočíme. Maximálně ale tak pět hodin denně. Skutečnost je ale trochu jiná. Většinou máme nástup kolem sedmé, což znamená vstávat tak v šest. Pak dvanáct hodin natáčíme, takže domů se dostanete někdy v osm. Rychle něco pojíst a pak už šupky učit se texty na další den. Samozřejmě to tak to není pořád, ale občas se takových to dnů sejde víc za sebou, a to je pak paráda.

Jaké máte pocity, když se vidíte v televizi?

Nějak zvlášť to neprožívám. Když je čas, kouknu se na televizi nebo si nechám pořad nahrát. Sleduji se ale hlavně z pracovní stránky, abych věděl co vylepšit. Myslím, že to takhle má většina z nás. Nejsme samožerové, kteří se po večerech na sebe se zalíbením koukají.

V novinách se psalo, že Karel Dvořák je vaše životní role. Vnímáte to taky tak?

Jsem rád, že mám příjemnou práci a zůstanu určitou dobu v povědomí diváků. Jestli je tahle role má životní? To se myslím ukáže až časem.

Jaké bylo natáčení na pomyslné nuda pláži?

Párkrát v životě jsem ji navštívil, ale nějak zvlášť ji nevyhledávám. Je to absolutně zvláštní pocit, pozorovat dvacet nahých lidí, kteří čekají, až se ozve výkřik akce (smích).

Co máte s postavou Karla Dvořáka společného?

V jisté části seriálového vyprávění máme stejný věk a pak stejně jako on miluji svou životní partnerku. Karel je čestný a zásadový muž. Doba, ve které žije, nahrává patolízalům a úplatkářům. On má své zásady a snaží se těmhle metodám vyhýbat. Postupem času Karla stejně jako většinu ostatních život naučí dělat kompromisy kvůli rodině. Má v podstatě samé kladné charakterové vlastnosti. Netroufám si tvrdit, že je mám také, ale bylo by to hezké (smích).

Není občas nuda hrát takového klaďase?

Karel není kladný prvoplánově a pohádkově. Natočil jsem několik pohádek, kde jsem hrál zamilované kladné joudy a tam se nedalo nic dělat. Tahle figura je uvěřitelná. V téhle postavě je za co bojovat a tím pádem je i co hrát.

Vybavily se vám nějaké konkrétní vzpomínky na dětství během natáčení?

Bylo jich mnoho. Ať už v ateliérovém zařízení kolejí nebo bytu. Když jsem viděl staré láhve od vína a dobovou krabičku od cigaret, hned jsem si vzpomněl, jak jsem si šel tohle zakázané zboží poprvé v životě koupit. K úžasu mě přivedl také naprosto realisticky vytvořený dobový obchod s elektrospotřebiči, když se natáčela scéna, kde můj hrdina celou noc před promocí čeká ve frontě na novou automatickou pračku.

Jak se vám natáčely akční vojenské scény?

Ve skutečnosti jsem na vojně nebyl. Jako Karel Dvořák jsem si vojnu ale docela užíval. Nejvíce mě bavila scéna, kdy s kolegou vybíháme z objektu, který má vzápětí vyletět do povětří. Když jsme ji natáčeli, tak nás trochu obalamutili a neřekli nám to. Možná proto, aby nás nevystrašili. Bylo hezké se toho účastnit a já si připadal aspoň na chvíli trochu jako Belmondo.

Kdy jste se při natáčení nejvíce nasmál?

Směji se vždycky tam, kde nechybí Jakub Prachař a Míra Nosek. Hrají mé spolužáky z vysoké školy, se kterými mám studentskou kapelu. Některé naše společné scény jsme kvůli smíchu nemohli natočit celý den.

Kdo vám vyprávěl rodinnou historii?

Na vyprávění byla doma hlavně máma. Ráda vyprávěla příběhy ze svého mládí. Když si na to tak vzpomínám, ani nevím, zda šlo o příběhy pravdivé nebo o pohádky (úsměv).

Jsou pro vás důležité vlastní kořeny?

Je důležité někam patřit, z něčeho vycházet, mít se kam vracet a moci se o někoho opřít. Jsem rád, že si pomalu formuji svůj vlastní domov a rodinu. Poměrně brzy jsem ztratil oba rodiče a sestra žije na druhém konci světa. Rodina a zázemí je pro mě obzvláště důležité.