Režisér Jan Hřebejk nechal vybouchnout bomby v Ostravě. A hned dvakrát!!!

Mohutný výbuch na tramvajové zastávce. Někdo umístil do koše na odpadky po domácku vyrobenou bombu. Krev, kouř, zranění lidé, někteří těžce, panika… Pro ostravskou kriminálku samozřejmě priorita číslo jedna. V případu je dokonce osobně zainteresován sám ředitel Kubelík, neboť jeho žena byla zraněna. Ema a její muži stojí před mnoha otázkami, byl to akt terorismu, nebo něco jiného? 

Průzkum minulosti vynesl dva možné podezřelé, jistého Brotánka, který byl v Sýrii a poté byl u nás zavřený, a jistého Edu, který miloval výbušniny a také rád utíkal. Nic není jisté a samozřejmě nejde vyloučit ani další možnosti. Pak přijde druhý výbuch. Opět krev, kouř, zranění lidé – a po něm vydírání. Někdo se k výbuchům přihlásí a požaduje miliony. Začíná boj kdo s koho. Boj o čas, o životy, o prestiž. Kriminálka je pod obrovským tlakem. Musí jednat rychle a nedělat chyby. Ale to se právě ve stresu dá jen těžko zaručit… Předposlední díl kriminálky Místo činu Ostrava, který je plný krve, řežíroval Jan Hřebejk.

Co vy si myslíte o zločinu?

Zločin neroste jen z individuálních pohnutek nebo deviací, ale také z určitého sociálního prostředí

Některé díly seriálu jsou inspirované skutečností. Je pro vás jiné zpracovávat, co se doopravdy událo, než když točíte čistou fikci?

Do určité míry. Snažíte se vyhnout něčemu, co by mohlo zraňovat oběti nebo pozůstalé. Ale tohle probíhá hlavně při psaní scénáře. V případě seriálu Místo zločinu Ostrava jde asi u poloviny příběhů pouze o inspiraci skutečným případem (např. Smrt v Tunisu nebo Kyselina) anebo o čistou fikci (např. Kubelíkův případ nebo Barvy).

Každý člen vyšetřovacího sboru má jinou roli. Jaké jsou mezi nimi hlavní rozdíly?

V „mých” případech jsme trošku přidali na humoru. Chtěl jsem, aby se jednotliví kriminalisté trošku špičkovali, abychom odlehčili tragičnost nebo depresivnost případů (Kyselina) a také podtrhli souhru mezi policisty. Charaktery nechci nějak definovat předem, doufám, že diváky zaujmou.

Seriál řeší i problematiku postavení ženy v mužském kolektivu. Jak na toto téma nahlížíte vy osobně?

Ve filmových štábech tohle většinou funguje bezvadně, takže jdeme vzorem!

Proč byste divákům seriál doporučil?

Pestrost v lokálnosti. Zločin neroste jen z individuálních pohnutek nebo deviací, ale také z určitého sociálního prostředí (skomírající továrny a nezaměstnanost v dílu Ohrožení) nebo z výjimečných situací (mezinárodní hudební festival v industriálním skanzenu – Barvy).

Seriál jste točili celkem tři režiséři. Co jste si řekli, abyste dodrželi jednotnou atmosféru projektu?

Jde o producentský projekt, nad nímž měl dohled producent Martin Froyda. Jednotnou linií jsou podle mého charaktery hlavních detektivů a město Ostrava. Naopak jiným bonusem je pestrost jednotlivých případů, sociálního zázemí pachatelů, genia loci odlišných čtvrtí nebo prostředí (např. DOV, Poruba, lázně Karlova studánka).

Jan Hřebejk  * 27. 6. 1967

Jeden z nejúspěšnějších filmových režisérů přelomu století. Společně se svým filmovým souputníkem Petrem Jarchovským vystudoval Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. V letech 1987–1991 studoval na katedrách scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Už během studií natočil Hřebejk ve vlastní produkci dva krátkometrážní filmy podle scénářů svého spolužáka Petra Zelenky. Spolu s Petrem Jarchovským napsal ještě během studií scénář ke generační filmové komedii z prostředí letního dětského pionýrského tábora Pějme píseň dohola (1990), kterou později natočil Ondřej Trojan. Po několika úspěšných televizních filmech debutoval na filmovém plátně autorským filmovým muzikálem situovaným do pražských Dejvic konce padesátých let – Šakalí léta (1993). Nadějný celovečerní debut získal Českého lva hned ve čtyřech kategoriích: za nejlepší režii, za nejlepší film roku, za nejlepší mužský výkon v hlavní roli a za nejlepší původní hudbu. V následujících letech se Jan Hřebejk věnoval televizní a divadelní režii a mimo jiné také natáčení klipů a reklam. Své dosud nejúspěšnější filmy začal realizovat ve spolupráci se scenáristou Petrem Jarchovským a producentem Ondřejem Trojanem na konci let devadesátých. Veleúspěšná retro komedie Pelíšky (1999) a o rok později natočená válečná komedie Musíme si pomáhat (2000) získaly řadu ocenění a nominací u nás i v zahraničí. Následovaly další úspěšné snímky jako Pupendo (2003), Horem pádem (2004), Kráska v nesnázích (2006), Medvídek (2007), U mě dobrý (2008) či Kawasakiho růže (2009).

Výběrová filmografie: Nevinnost (2011), Kawasakiho růže (2009), U mě dobrý (2008), Medvídek (2007), Kráska v nesnázích (2006), Horem pádem (2004), Pupendo (2003), Musíme si pomáhat (2000), Pelíšky (1999), Šakalí léta (1993), Pějme píseň dohola (1990)

Zdroj ČT