Nechtěla jsem uvěřit, že mám rakovinu

Hodgkinův lymfom, pacientský příběh
Hanka, příběh pacientky s Hodgkinovým lymfomem se šťastným koncem

Hodně lidí ji drželo nad vodou, ale to hlavní musela zvládnout sama. Hanka, 24 let, 2 roky v remisi po Hodgkinově lymfomu, úspěšně zdolala zrádnou rakovinu. Studuje medicínu a mnohem víc si váží života.

Jakou formou jste se dozvěděla, že máte lymfom, tedy zhoubnou rakovinu? Bylo to tak zvaně na férovku při rozhovoru s lékařem – specialistou, nebo oklikou?

O podezření na lymfom jsem se dozvěděla od pana primáře na interně. Celé „dobrodružství“ začalo po návratu z dovolené, dostala jsem horečku a ležela s ní týden doma – nemám ve zvyku běhat se vším hned k lékaři. Když horečka neustupovala, šla jsem přeci jen k praktikovi. Ten mě vyšetřil a konstatoval, že na mě nic zvláštního nevidí, že se mu to nelíbí, a poslal mě do nemocnice na další vyšetření. Pamatuji si na pohled začínajícího pana doktora na příjmu, který nechápal, proč jdu jakožto mladý zdravý člověk s horečkou do nemocnice. Druhý den přišel pan primář a řekl nám, mě a mamince, která tam zrovna byla na návštěvě, že našli zvětšené uzliny a že to vypadá na onemocnění zvané lymfom.

Jak jste tu informaci vnitřně přijala? Byla jste v duchu na něco takového připravená?

Vůbec ne. V tu chvíli se mi zatmělo před očima, začalo mi bušit srdce a nebyla jsem schopná vnímat dál. Člověk ví, že taková onemocnění jsou, že mohou postihnout kohokoli, ale vnitřně si asi nikdo nepřipouští, že by se to mohlo stát právě jemu. Zpočátku jsem si říkala, že to musí být nějaký omyl, že to určitě všechno bude ještě jinak, že se všechno vysvětlí. Pamatuji si, že to hlavní, na co jsem v tu chvíli myslela, byl nový semestr, který začínal asi za 4 dny. Říkala jsem si, že nemůžu ležet někde v nemocnici. Že musím do školy, protože když mi uteče, už to nedoženu a budu muset přerušit studium. Zpětně se tomu musím smát, ale tehdy to tak opravdu bylo.

Následovalo oněch deset dní, co otřesou lidským osudem, myslím tím čekání na výsledky histologie po odběru kontrolního vzorku?

Ano, to byly asi nejhorší chvíle mého života. Prošla jsem všemi fázemi smutku podle Elizabeth Kübler-Ross. V momentě, kdy jsem se dozvěděla konečnou diagnózu přišla poslední fáze – smíření. Takhle zpětně se to hezky hodnotí, ale v té chvíli to člověk nedokáže, protože nemá nadhled. Potom už bylo všechno jenom lepší, věděla jsem, proti čemu konkrétně bojuji, trochu jsem se uklidnila a nabrala sílu. K histologii se pojí ještě jedna historka, dnes už ji asi mohu nazvat humornou. Jak jsem říkala, tou dobou začínal nový semestr a moji spolužáci se seznamovali s patologií. Na jedné z prvních hodin je pan doktor vzal na prohlídku všech prostor, aby jim vysvětlil, jak to na patologii chodí. Kde se přijímají vzorky, jak se zpracovávají, barví, prohlížejí…. No a hádejte, čí vzorek se zrovna zpracovával, když tam přišli. Prý to byla uzlina velká asi jako mužská pěst. Takže ji viděli všichni moji spolužáci, jen já ne. Údajně jim z toho ale nebylo úplně dobře, takže mě asi nemrzí, že jsem u toho chyběla.

Jak informaci o rakovině vstřebalo Vaše okolí? Rodina, přátelé?

Hodgkin - životní nadhled je důležitý
Důležité je při rakovině neztratit nadhled a životní optimismus

Myslím, že to byl šok pro všechny. Moje rodina to možná nesla ještě hůř než já. Vzpomínám si, že jsem o tom nejdřív nechtěla s nikým mluvit. Všichni volali, psali, ptali se, jak mi je… Chtěla jsem být pozitivní, aspoň pro ně, aby nebyli tolik zdrcení, ale bralo mi to hodně síly. Po nějaké době se ale všechno usadilo a už mi nevadilo o tom mluvit. Už jsem dokázala být pozitivní doopravdy. Vzpomínám si, jak k nám o Vánocích přijela na návštěvu teta se sestřenicemi. Šla jsem otevřít a schválně jsem si nevzala paruku – byla to z mojí strany taková legrace. Sestřenice, tehdy osmiletá, mě poprvé uviděla bez vlasů, řas i obočí a vehnalo jí to slzy do očí. Za chvíli mě ale už hladila po holé hlavě a smály jsme se. Nejdřív mi bylo trochu líto, že jsem to nedomyslela a takhle ji šokovala, ale možná není špatné, když i děti vidí, že se takové věci dějí. Že jsou v životě i těžká období a je potřeba zatnout zuby a snažit se je překonat.

Kdy po oznámení diagnózy jste začala léčbu?

Léčbu jsem začala měsíc po tom, co jsem se prvně dostala do nemocnice, tedy asi 14 dní od oznámení diagnózy.
Chemoterapie se nese ve znamení fyziologických změn. Třeba pro děvčata ve Vašem věku je neúnosná představa, že jim vypadají vlasy…
To je asi pro každého těžká věc. Já jsem měla od malička zrzavé vlasy, které mi vždycky všichni chválili a záviděli, i proto jsem si nedokázala představit, jaké to bude bez nich. Od kamarádky jsem se dozvěděla o salonu, který mimo jiné zdarma vyrábí paruky pro onkologické pacienty. Zašla jsem tam ještě s dlouhými vlasy a domluvila se, že mě ostříhají a vyrobí paruku. Když mě stříhali, plakala jsem. Vzpomněla jsem si na Fantinu z Bídníků, jak prodala vlasy, aby zachránila svou dceru a připadalo mi, že můj důvod je daleko hloupější. Když mi potom začaly vlasy padat, nechala jsem se oholit úplně. Říkala jsem si, že tahle „léčba šokem“ bude lepší, než sledovat pomalé vypadávání. Oholil mě přítel doma strojkem. Byla to zvláštní chvíle, oba jsme z toho byli hodně nervózní. Oba jsme si poplakali a za chvíli už jsme zase vtipkovali a smáli se. Na holou hlavu jsme si zvykli překvapivě rychle. Před Vánoci jsem ze salonu dostala paruku. Byla krásná a vypadala jsem v ní úplně jako předtím. Musím ale přiznat, že jsem jí nakonec moc nenosila. Celkem rychle jsem se smířila s tím, jak vypadám, pochopila jsem, že mě okolí pořád vnímá jako tu stejnou Hanku. Vlastně musím říct, že je fajn, když si uvědomíte, že vlasy nejsou to, co definuje vaši osobnost. Navíc, kdy jste naposledy od někoho slyšel lichotku, že máte úžasně symetrickou hlavu?

Co vaše společenské uplatnění, najednou tu byla spousta omezení…

Zimní semestr jsem strávila doma nebo na hematologii. Do školy jsem vůbec nechodila, pouze na individuální na přezkoušení z patologie a patofyziologie – rozhodla jsem se totiž přes to všechno pokračovat ve studiu. Ve škole mi úžasně vyšli vstříc, jsem za to opravdu velmi vděčná. Učila jsem se doma a vždycky jsem napsala, že jedu na kontrolu a že bych přišla při té příležitosti na přezkoušení. Myslím, že mě škola hodně držela nad vodou, měla jsem nějaké povinnosti a nějaký cíl. Nemyslela jsem jen na to, že jsem nemocná. Samozřejmě jsem musela studijní tempo přizpůsobit svým možnostem. Jinak jsem byla jen doma nebo na procházce v parku. Půl roku jsem nejela MHD, nebyla v restauraci, v divadle… O to víc jsem se potom na tohle všechno těšila a o to víc si to všechno dodnes užívám. Dokonce i tu MHD.

Jak důležité je myslet během léčby pozitivně a kde jste brala energii?

Pozitivní myšlení je základ, ale je dobré vědět, že to nejde hned a není potřeba zlobit se sám na sebe, když pozitivní být nedokážete. Já jsem byla zpočátku vystrašená, vzteklá a smutná. Časem jsem se přes to nějak přenesla. Začalo mi docházet, že když nevím, jak léčba dopadne, nevím, co se mnou bude dál, je možná škoda trávit dny se špatnou náladou. A tak jsem se nastavila na režim „dneska tu jsem a je mi fajn“. Někdy zjistíte, že opravdu nemá smysl řešit, co bude zítra nebo za rok. Od té doby se tak snažím přemýšlet pořád.Inspirovalo mě i Poučení od motýla, které jsem dostala od sestřičky, když jsem ležela na interně. Zarámovala jsem si ho a zdobí můj psací stůl.

Stačila jste vše vstřebat v ordinaci lékaře nebo jste začala hledat doplňkové zdroje informací? Třeba na internetu je jich spousta, ale některé je potřeba brát s rezervou…

Když mi pan primář na interně oznamoval, že mám asi lymfom, řekl: „Radši si to moc nehledejte na internetu…“ To mě vylekalo, ale pochopila jsem, jak to myslí. Opravdu jsem to dodržela, od začátku až do konce. Informacím z internetu jsem se úplně vyhnula a jsem za to ráda. Když jsem začala chodit na hematologii, přiřadili mě k velmi sympatické paní doktorce. Hned od začátku mi připadala velmi pečlivá a rozhodla jsem se, že budu plně důvěřovat jejímu úsudku a pokynům. Byla jsem velmi poslušný pacient. Nikdy nebyl problém se na cokoli zeptat, poradit se nebo získat informace o léčbě, o dietě, režimu, čemkoli. Na facebooku mě jednou pobavila cedulka, kterou si pověsil jistý pan doktor na dveře. Stálo na ní něco jako: „Neříkejte mi prosím, co jste si našli na internetu. Mám ho taky. A k tomu ještě 6 let medicíny a dvacet let praxe.“

Jak se po dobu léčby změnily vaše životní hodnoty a priority?

Mám pocit, že jsem se hodně uklidnila. Dřív jsem se často stresovala se školou, prací, hodně jsem se bála o lidi kolem sebe, aby se jim něco nestalo a tak podobně. Teď beru všechno mnohem víc s nadhledem. Také jsem se o sebe začala víc starat, snažím se lépe jíst, více se hýbat a spát (někdy to není se školou jednoduché, ale vím, jak moc je to potřeba). Vždycky jsem milovala tanec a divadlo, ale nikdy jsem na to neměla moc čas. Když jsem byla nemocná, uvědomila jsem si, že čas nebude nikdy, dokud si ho neudělám. A tak jsme s přítelem začali chodit do tanečních a do divadel (snažíme se ještě naplno využít studentské slevy. Nechci ale, aby to vypadalo, že je můj život teď jedna velká pohádka zalitá sluncem, že nejsem nikdy smutná, unavená nebo nemám z něčeho strach. Všechny tyhle stavy jsou úplně normální, jen se jimi člověk nesmí nechat pohltit na moc dlouho.

Jste životní optimistkou, to je zřejmé, co plánujete dál ve svém životě? Profesně, osobně a tak vůbec….

Najednou si uvědomíte, co je v životě důležité a hodně věcí přehodnotíte.

Vždycky jsem byla ten typ člověka, který má všechno pečlivě naplánované a načasované. Ale po zkušenostech s nemocí se to dost změnilo. Občas mám pocit, že platí to známé rčení, že když člověk plánuje, pánbůh se směje. Jsem v pátém ročníku medicíny, takže doufám, že školu dokončím a budu se lékařství věnovat. Nejsem ještě stoprocentně rozhodnutá pro konkrétní obor, nechávám to tedy zatím otevřené. Ráda bych také měla jednou rodinu a děti, ale jak říkám, jsou věci, které si můžete přát, ale nemůžete je naplánovat. Moje maminka vždycky říkala, že si hlavně přeje, abych byla dobrý člověk. Proto na Vaši otázku odpovídám, že plánuji být dobrým člověkem a co bude dál se uvidí.