Spartakus – jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, zda byl zabit je tedy předmětem spekulací

Spartakus

Spartakovo povstání se stalo předmětem mnoha uměleckých zpracování, u nás o něm napsala román kupříkladu Jarmila Loukotková. V roce 1960 natočil film Spartakus Stanley Kubrick, v roce 2004 vznikl film Spartakus v režii Roberta Dornhelma a mnohé jiné.

Jak se stal gladiátorem

Spartakus se narodil pravděpodobně v Thrákii v jihovýchodní Evropě. Thrákové obecně byli chudí a u Spartaka to nebylo jiné – stal se tedy římským vojákem, když však měl táhnout proti vlastní zemi, raději dezertoval. Byl však dopaden a i se svou ženou prodán do otroctví. Dostal se až do gladiátorské školy nedaleko města Capua. Tato škola vynikala nad ostatní kvalitou výcviku a dodávala otroky pro gladiátorské hry.

Povstání

V roce 73 př. Kr. se však skupina gladiátorů vzbouřila (mělo to být 74 mužů) – v čele se Spartakem. Gladiátoři si zřídili opevněnou základnu na svahu Vesuvu. Římané zůstali v klidu, povstalce však podcenili. Bylo proti nim sice vysláno vojsko, které obsadilo jedinou cestu vedoucí z Vesuvu, ale velitel příliš spoléhal na to, že gladiátory vyhladoví. Jeho vojáci nebyl řádně zabezpečeni – toho gladiátoři využili. Spustili se v noci po provazech ze skály, a protože téměř všichni římští vojáci spali, pobili je.

Ke Spartakově mužstvu se posléze přidávali další otroci a pastevci. Spartakus znal římskou taktiku, proto se podařilo odrážet římské útoky.

Povstání však mělo také své slabiny – postrádalo hlavně jednotu a koncepci. To hlavní, o co prý Spartakus usiloval, bylo vrátit se domů. V roce 72 př. Kr. tedy vojáci zamířili na sever a Spartakus počítal s tím, že se po překročení Alp dá na východ, zatímco Galové a Germáni půjdou do svých zemí.

Avšak Krixos, jeden z gladiátorů, odmítl. Chtěl zůstat a zabíjet a okrádat Římany. Připojilo se k němu asi 3000 vojáků. Římané dokázali této nejednotnosti využít: odpadlíky pobili a dále chtěli Spartakovi odříznout cestu na sever. On a jeho lidé unikli a dostali se mimo dosah Římanů, jenže pak dále odmítli Alpy překročit, i oni totiž chtěli drancovat římské území.

Proč to udělal?

Proč s nimi Spartakus zůstal, když mu už bylo jasné, že je to začátek konce? To už se asi nedozvíme. Každopádně se svojí armádou zamířil zpět na jih.

Na římské straně stanul Marcus Licinus Crassus, který byl nejen mimořádně bohatý, ale i mimořádně krutý. Pro své vojáky prý byl větším postrachem než nepřítel. Tento muž dostal od senátu pravděpodobně dvě legie a dalších šest si zaplatil.

Poslední dějství boje se odehrálo v Apulii. Na dosud neznámém místě se střetl roku 71 př. Kr. Spartakus s Crassovými legionáři. Asi 60 tisíc povstalců bylo pobito. Crassus pak nechal na via Appia ukřižovat 6 tisíc raněných a zajatých.

Tak skončilo Spartakovo povstání – nebylo ojedinělé, bylo však největší a navíc jádro tvořili zkušení gladiátoři, zatímco dříve to byli zejména otroci v zemědělství.

Spartakovo tělo nebylo nikdy nalezeno a lze tedy spekulovat, zda byl zabit již během bitvy či ukřižován, případě jestli se mu podařilo uprchnout.