Do některých nebezpečných oblastí se cestovatelé v 19. století bez přestrojení nedostali

Jordánské skalní město Petra

V 19. století už nezbývalo na mapách mnoho prázdných míst – a pokud ano, byly to většinou nebezpečné oblasti, kde cizince vřele nevítali. Cestovatelé, kteří se tam přece chtěli podívat, se proto uchylovali k přestrojení.

Afrika

K neprobádaným oblastem patřilo kupříkladu vnitrozemí afrického kontinentu. Šířily se zvěsti, které líčily nevídané bohatství, které se zde ukrývá, zejména v legendárním městě Timbuktu, o němž se vyprávělo, že zdejší domy mají střechy ze zlata. Zatím se však nikdo z této oblasti nevrátil živý. V roce 1824 tedy Pařížská geografická společnost vyhlásila, že vyplatí odměnu ve výši 10 tisíc franků tomu, kdo dosáhne Timbuktu – a samozřejmě se odtud vrátí živý. Bylo však jasné, že bez lstí to nepůjde. Francouzský průzkumník René Caillié, který se vypravil na odvážnou pouť roku 1827, se vydával za egyptského muslima. Svoji nedokonalou znalost arabštiny vysvětloval tím, že ho jako dítě unesli Francouzi a zavlekli do západní Afriky.

Když se dostal do Timbuktu, ke svému obrovskému zklamání zjistil, že je to obyčejné chudé město s domy z vepřovic. Dokázal se ovšem odsud vrátit zpět do Francie.

V převlecích za Araby

Při prozkoumávání neznámých a nebezpečných oblastí v přestrojení bylo třeba věnovat velkou pozornost detailům, neboť stačilo se jen nepatrně prořeknout nebo udělat jinou chybu a rázem na badatele padlo podezření. Opravdu precizně si počínal v tomto ohledu švýcarský orientalista a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt. Hodlal přejít Saharu z východu na západ s arabskou karavanou, bylo mu ale jasné, že se musí přesvědčivě vydávat za Araba.

Odjel do Londýna, naučil se arabsky a v roce 1809 odplul do syrského Aleppa, kde už se vylodil pod svou novou identitou jako šejk Ibrahim Ibn Abd Allah. V Damašku se přidal ke karavaně poutníků na cestě do Mekky. Když doputovali do blízkosti Mrtvého moře, zaslechl zajímavé zvěsti o jakýchsi ruinách. Pod záminkou, že chce přinést oběť na nedaleký oltář zasvěcený islámskému patriarchovi, si najal místního průvodce. Ten jej vedl úzkou soutěskou až ke ztracenému městu Petra. Kdyby náš cestovatel projevil nadšení, byl by hned podezřelý – vždyť šlo o pozůstatky předislámské kultury, která muslimy nezajímala. Poznámky si tedy činil potají. Když doputoval do Káhiry, onemocněl úplavicí a v roce 1817 v pouhých 32 letech zemřel.

Jako další se do Mekky vydal v roce 1852 energický a spíše slávu hledající Richard Burton. Na své cestě využíval nejrůznější převleky. Také on se pečlivě připravoval a dostal se do Mekky a Medíny, přičemž jeho podrobná a čtivá zpráva vyšla v roce 1855. Byla plná líčení jeho odvážných kousků, takže se z něj rázem stala celebrita.

Následovali další muži a díky jejich úsilí se prázdná místa na mapě Arábie postupně  zaplnila.

Tibet

Uvedené oblasti ale nebyly jediná území, o která projevovaly vlády zájem. Británie v průběhu 19. století upevnila svou moc v Indii, ale oblasti ležící severně od ní – Himálaj a Tibet – zůstávaly Britům neznámé. I zde se objevili odvážlivci, nakonec posledním prázdným místem na západních mapách Asie zůstal Tibet, který uplatňoval přísný zákon zakazující vstup všem cizincům. V roce 1878 se Britové doslechli, že se zkušenému objeviteli Nikolajovi Prževalskému podařilo dostat až do vzdálenosti 260 kilometrů od Lhasy, než jej místní odhalili a poslali zpět. V tu chvíli se mezi Británií a Ruskem rozhořel závod o to, kdo se dostane do Lhasy jako první. V letech 1903 – 1904 vedl plukovník Francis Younghusband vojenskou expedici do Tibetu a cestu do Lhasy si vydobyl násilím. Dalajláma uprchl a Britové s jeho místovládcem vyjednali obchodní dohody. Úmluva mezi Anglií a Tibetem i nadále trvala na zákazu vstupu cizinců s výjimkou Angličanů a Číňanů.

To ale zlobilo francouzskou orientalistku Alexandru Davidovou-Néelovou. Roku 1912 začala podnikat tajné cesty do Tibetu. Při nich se převlékala za buddhistickou mnišku a putovala v doprovodu mladého mnicha jménem Aphur Yongen. Alexandra získala dokonce hodnost buddhistického lámy. V roce 1924 se stala první Evropankou, která kdy vstoupila do Lhasy. Když stoupala na střechu paláce Potala, jeden z podezřívavých strážných ji zastavil a vyzval ji, aby si sundala čapku. Poslechla a muž ji nechal projít. Nejlepším převlekem je špína, říkala prý k tomu s oblibou.