Rybova Česká mše vánoční je poselství i dnešním lidem

P. Mgr. et Mgr. Václav Revenda je katolický kněz, chemik, informatik, dirigent a sbormistr v jedné osobě. V posledních dvou letech nezazněla v pražském kostele Nejsvětějšího Srdce Páně tato slavnostní mše naživo z důvodu protiepidemických opatření. Proto jsme se sešli v adventním čase v netypickém prostředí, v počítačové učebně.

Jaká byla vaše cesta k víře?

Moji rodiče jsou věřící, takže kořeny jsou již v útlém dětství. Na rozdíl od svých vrstevníků jsem se myšlenkou služby Bohu začal zabývat také z profesního hlediska ještě na základní škole. Volba stát se knězem vznikla již na prvním stupni ZŠ.

Nevyčlenilo vás to tak trochu z kolektivu spolužáků a kamarádů?

Bylo to moje rozhodnutí a oni ho respektovali. Stejně tak sourozenci. Sestra je učitelkou na prvním stupni základní školy, bratr je lékař a mimo to ještě vystudoval i obor biologie a chemie.

Hodně lidí vás zná nejen jako kněze, ale jako sbormistra. Kdy jste se začal věnovat hudbě?

Na střední škole. Oficiálně má strašně dlouhý název, takže říkejme jí prostě gymnázium s hudebním zaměřením. Z hudby jsem i maturoval. Hraju na klavír, varhany a na bicí.

Bicí v kostele? Není to spíš recese?

Možná to tak vypadá, možná to připomene jednu scénu z filmové komedie, ale i v kostele se na bicí hraje. Při různých akcích pro mládež, ale i při mších pro děti apod. Já osobně jsem měl bicí i na své primic. To je první mše svatá, kterou kněz slouží.

A dirigentem a sbormistrem jste se stal také na střední škole?

Právě Rybova Česká mše vánoční, respektive její podání, byla každoročně součástí ukončení hudebního oboru na gymnáziu. Dirigoval jsem ji a vystoupení bylo primárně určené pro školní kolektiv, naše rodiny a známé.

Co vysoká škola?

Vystudoval jsem pedagogickou fakultu, obor informatika a chemie.

Takže tam vznikla myšlenka dát dohromady smíšený pěvecký sbor a orchestr pro opravdu velký koncert v kostele?

O něco dříve, na gymnázium. Na vysoké jsem dal dohromady web, který umožňuje zapojit se do Rybovy mše velmi širokému spektru lidí napříč profesemi, vzděláním, věkem, zájmy. Od hudebních profesionálů až po amatéry, kteří zpívají a hrají srdcem. Je to už 11 let co takhle fungujeme. První vystoupení jsme měli v roce 2010. Pak následovala další a stala se z toho předvánoční tradice. Není to jen jeden koncert v kostele na Náměstí Jiřího z Poděbrad, ale zpíváme také v Praze na Staroměstském náměstí a výjimečně i mimo Prahu.

Takové roadshow?

Ne, to by bylo časově a zejména logisticky náročné. I tak se spoléhám na kolektiv osvědčených organizátorů. Nesmíte zapomínat, že jsem především katolický kněz, mám svoji farnost, své farníky, o které se starám. Působím nyní ve Voticích, ale mám na starosti i okolní kostely a farnosti.

Jak se průběžně obměňuje kolektiv zpěváků a muzikantů?

Průměrně se z roku na rok mění tak jedna třetina účinkujících. Systém zkoušek je více méně ustálený. Zpočátku zkoušíme se sborem každý hlas zvlášť, pak dohromady, pak s orchestrem, generálka a jedem naostro v kostele.

Co sólisté?

I ti se obměňují, ale pokud bylo možné veřejné vystoupení, spoléhám na osvědčené umělce.

Berete každého, kdo se například do sboru přihlásí?

Především naše Rybovka je nárazová akce, nejsme stálé těleso. Zájemci se registrují na webu během celého roku. Jasně že selekce existuje, jen nadšení pro zpívání nestačí. Je to jako v životě, na něco mám, na něco ne. Těch, co v základu neuspějí, je minimum, ale berou to sportovně. Přijdou na koncert jako posluchači a zazpívají si na závěr společně s publikem koledu Narodil se Kristus Pán.

Nepřemýšlíte o nějakých nových formách koncertu? Třeba videomappingu a podobně?

Novým věcem se nebráním, ale přímo v kostele ne. Rušilo by to atmosféru. Každý vánoční mši vnímá po svém. Jde do hloubi sebe sama, je to o prožitku. Vizuální efekt si dokážu představit vně kostela. Ale v profesionálním podání – a to je samozřejmě také o penězích. Výsledek musí být perfektní.

V posledních dvou letech nebyla veřejná vystoupení možná. Má Český mše vánoční co říci i dnešní stále více rozdělené společnosti?

Je v ní poselství, aby se lidé dokázali spojit a věřit v dosažení společných i individuálních cílů. Věřit v Boha; v to, že přichází do našich radostí i bolestí; že není vzdálen a neosobní, ale je nám tím nejbližším kamarádem, který s námi sdílí každou chvíli našeho života. A právě proto se narodil, aby nám tohle všechno ukázal, vzal na sebe naše lidství od početí až po smrt. A právě Jeho život, zvlášť narození a smrt, vypráví o nesmírné lásce k člověku. Tohle je poselství Vánoc – to je to, co by nás mělo fascinovat a inspirovat: Boží láska k člověku a k lidem.

Foto: autor