V Anglii žil v době před Cromwellovou revolucí jistý sir Henry Vane. Byl to úspěšný, tvrdý člověk – a bohatý. Sedával ve Sněmovně lordů a naslouchal, co se děje kolem. Když usoudil, že je lepší mlčet, tak mlčel, když se mu zdálo, že je třeba debatovat, přihlásil se. Zkrátka nikdy nevyjevil svůj názor, pokud by mu přinesl ztrátu a ne užitek.
Křivé svědectví
Ano, sir Henry šel vždy s mocnějšími – a na to, kdo se stane mocným, měl neuvěřitelný čich. Naopak to fungovalo také. Již tři roky před popravou ministra krále Karla I., lorda Strafforda, prorokoval jeho pád. V té době přitom ještě patřil onen lord mezi nejvěrnější služebníky krále. Sir Henry sehrál v této záležitosti svoji roli, a to velmi neblahou. Když členové Sněmovny lordů nemohli dotáhnout Strafforda na popravu na základě pravdivých důkazů o jeho velezradě, rozhodli se, že si „důkazy“ obstarají jinak. Sir Vane souhlasil s tím, že Strafforda křivě obviní. Král pak pod tlakem veřejného mínění a na základě předložených lživých důkazů podepsal nad svým přítelem rozsudek smrti.
Prokletí
Ještě předtím, než Strafford došel k popravčímu špalku, požádal, aby se směl sejít se sirem Henrym, ten ale odmítl. Lord Strafford tedy napsal dopis a požádal, aby jej Henrymu předali, což se také stalo. Píše v něm, ať si sir Henry sáhne do svědomí, jestli mu ublížil vědomě či ne. Jestliže vypovídal bez zlého úmyslu, lord Strafford mu odpouští – ovšem pokud bylo vše domluveno, je si jist, že ani duše Henryho, ani duše jeho nejbližších nenajdou po celé věky pokoje.
Podivná smrtící série
Sir Henry Vane se po Straffordově smrti změnil. Vymanil se z politického života, stal se zamlklým a zemřel zanedlouho poté při chůzi do schodů ve Westminsteru. Podle svědectví osob, které byly přítomny jeho smrti, se najednou uprostřed schodiště zastavil a s vytřeštěnýma očima řekl: „Už jdu, lorde Strafforde...“
Pak padl k zemi a byl mrtev, podle všeho zemřel zadušením, což je zvláštní. Podobně nezvyklým způsobem zemřel o pět let později Vaneův nejstarší syn. Byl právě na lovu, když najednou zesinal a uchopil se za hrdlo. Přiběhli k němu ostatní, ale to už jen chroptěl. Udusil se.
To vše se odehrálo v polovině 17. století. Je to tedy už dlouho, ale dědičné umírání zadušením se v mužské linii Vaneova rodu stal takřka pravidlem, i když předtím se podobné úmrtí v rodině neobjevilo. Tento rod pak lidé záhy začali považovat za prokletý.
Prokazatelně už 28 mužských potomků v přímé linii, počínající od sira Henryho, zemřelo od roku 1670 do roku 1980 na zadušení, i když byli během svého předchozího života zcela zdrávi a neměli žádné dýchací potíže. První útok záhadné nemoci byl pokaždé smrtelný.
Patolog, který pitval v roce 1980 Thompsona Georga Vanea, prohlásil, že všechny orgány byly plně funkční a ke smrti vedl nějaký psychický šok, jenž měl za následek křečovité stahy dýchacího svalstva…
Může se tedy jedna o autosugesci – anebo platí slova lorda Strafforda, že za zločiny proti vlastnímu svědomí se pyká věčně?
