ČESKO – Alzheimerova a Parkinsonova nemoc jsou choroby, které platí za „strašáka“ prakticky každého z nás. Ani jedno z těchto onemocnění totiž není plně léčitelné, v případě Parkinsonovy nemoci lze však příznaky poměrně efektivně potlačovat. O různých možnostech léčby však řada lidí neví – a tak jsou každoročně připomínány i v rámci Světového dne Parkinsonovy nemoci, který připadá právě na dnešek (a v Česku je tematizován od roku 1997).
Parkinsonovu chorobu jako první popsal anglický lékař James Parkinson (po němž byla také pojmenována). Nemoc postihuje nervovou soustavu a mozek, je spojena s pohybovými problémy, třasem končetin a snížením mimiky. Toto neurodegenerativní onemocnění je druhým nejčastějším svého druhu v Česku, Parkinsonovou chorobou u nás trpí kolem 50 tisíc lidí (celosvětově se pak jedná o cca 10 milionů). Počty pacientů trpících Parkinsonovou nemocí přitom stále rostou, což souvisí i s nárůstem průměrného věku dožití. Nejčastěji se však první projevy nemoci dostavují kolem 50. až 60. roku věku. V praktické rovině de facto dochází k odumírání buněk v mozku, jež produkují dopamin. Dopamin přitom zprostředkovává přenos signálů mezi nervovými buňkami. V případě, že buňky z 60-80 % odumřou, začne se projevovat Parkinsonova nemoc.
Nemoc, na kterou neexistuje lék
Onemocnění sice postupuje relativně pomalu, ale vytrvale, vede k systematickému zhoršování stavu a nakonec obvykle k invaliditě pacientů. Ačkoliv cíleně lze příznaky (které jsou velmi individuální a napříč pacientskou populací se často velmi liší) potlačovat a rozvoj nemoci zpomalovat, léčba, která by pacienty plně uzdravila, zatím neexistuje – stejně jako léčba, která by nemoci dokázala zamezit. „Potřebovali bychom lék, který bychom mohli pacientům podat již ve fázi rizika, ještě než se nemoc rozvine. Existuje řada slibných metod ověřených ve výzkumu na zvířatech, u lidí tomu tak ale není,“ shrnul situaci pro Českou televizi Robert Jech z Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze.
Jak také Jech upřesnil, pacientům je k dispozici celá řada léků, které jsou podávány již v raných fázích onemocnění, a to perorálně. Dávky léků se pak s postupujícím onemocněním navyšují a rozvine-li se nemoc více, je ke zvážení změna medikace na tu vhodnou pro pokročilé fáze nemoci, v tomto případě se jedná např. o hlubokou mozkovou stimulaci. „Metoda je v Česku dostupná 25 let, mechanismus spočívá v tom, že tenká elektroda je zavedena do jasně určených míst v mozku a tato místa stimuluje. Tím změníme nastavení morotických sítí tak, že pacient má malé nebo minimální klinické příznaky. Je však třeba říci, že onemocnění běží v pozadí a nedá se nijak zvrátit a ani zastavit,“ vysvětlil Jech.
Moderní neurostimulátory však umožňují nahrávat a poslouchat a vyhodnocovat to, co se v mozku děje – a na základě toho bude v nejbližší době možné stimulátor zapínat a vypínat dle potřeby – a o tomto zapínání a vypínání si bude mozek rozhodovat sám (zatímco doposud o této stimulaci rozhodovali lékaři). Metoda je již rok dostupná i v Česku, prozatím se ale dle slov Jecha lékaři učí s vyhodnocováním signálu pracovat a učí de facto i samotné neurostimulátory – jedná se totiž o složité algoritmy, které nemusí fungovat u všech. Nyní lékaři čekají na rozhodnutí příslušných institucí k běžnému užívání těchto přístrojů. Je však nutné dodat, že i počet implantací neurostimulátorů „běžných“ je stále poměrně nízký, což se mj. odvíjí i od poměrně vysoké ceny těchto přístrojů.
Ačkoliv i v případě Parkinsonovy nemoci platí, že důležitá je včasná diagnostika, je třeba mít na mysli, že žádný preventivní lék zatím stále neexistuje. I když u sebe lidé tedy zachytí např. první příznaky jako např. neklid ve spánku (tj. neklid končetin, podání z postele) či přílišné kývání rukama při chůzi značící, že nemoc se začne rozvíjet až v horizontu pěti či deseti let, nic „preventivního“ učinit nelze. Jak uzavřel Jech, „rozvoj varovných příznaků znamená, že neurodegenerativní proces již započal.“
