Nenápadný kostelík Ciesa di San Gennaro je zasvěcen křesťanskému mučedníkovi, jehož lidé žijící kolem Neapolského zálivu velmi uctívají.
Kým byl tento svatý?
Na počátku 4. století byl biskupem v Beneventu a je znám pod jménem San Gennaro – u nás jako svatý Januárius. K jeho osobě se váže mnoho neuvěřitelných příběhů, doložitelný životopis však chybí. Přesto existují historické prameny, které dosvědčují jeho historickou identitu. Ty hovoří o svatém jako o biskupovi, který se za římského císaře Diokleciána (kolem 244 – 312) stal obětí pronásledování křesťanů. Byl zatčen a odsouzen k trestu smrti stětím. Poprava se měla konat roku 305 nedaleko jícnu kráteru Solfatara, na místě, kde dnes stojí kostelík.
Relikvie
Avšak v neapolském dómu sv. Gennara se uchovávají nejdrahocennější poklady svatého Januária: jeho lebeční kosti a dvě ampule, které údajně obsahují jeho zaschlou krev. Z historického zdroje z 9. století víme, že neapolský biskup Jani přenesl pozůstatky svatého včetně ampulí s krví do Neapole, kde byly uloženy v katakombách. Dnes jsou známy pod názvem Catacombe di San Gennaro – zde měla zaschlá krev poprvé nevysvětlitelným způsobem zkapalnět. Skutečně ověřené a zdokumentované události jsou však teprve od roku 1389.
Náboženským centrem Neapole je tedy nádherně vyzdobená Cappella del Tesoro di San Gennaro. Na hlavním oltáři, skryté ve výklenku, se nacházejí dvoje stříbrná dvířka s křídly. Každá mají dva zámky a lze je otevřít jen dvěma rozdílnými klíči. Jedinými majiteli klíčů jsou úřadující arcibiskup a zástupci z „deputace pokladu“, což je komise složená z dvanácti mužů, jež byla ustavena roku 1601, aby chránila Januáriovy relikvie a ručila za jejich neporušenost – za cennou stříbrnou bustu s lebečními kostmi mučedníka a za monstranci, v níž jsou vzduchotěsně uzavřeny pověstné skleněné ampule se zaschlou krví svatého.
Zázrak?
Jeho krev má zvláštní vlastnost. Zpravidla třikrát v roce, v den památky jeho mučednické smrti (19. 9.), v sobotu před první květnovou nedělí a ve výročí exploze sopky Vesuvu, což je 16. prosinec, zkapalní a naplní obě skleněné fioly. Většinou se tak děje při mši poté, co byly relikvie přeneseny v procesí starým městem do kostela Santa Chiara.
Když arcibiskup přitiskne monstranci na hruď, políbí ji a zvedne do výšky, a když strážce pokladu zamává bílým kapesníkem, vědí věřící, že zázrak krve se uskutečnil – a že svět Kampánie je v pořádku.
Pokud však k zázračnému zkapalnění nedojde, platí to za zlé znamení. Dosud to byly řídké případy, pokud se však tak stalo, následovala katastrofa. Roku 1527 vypukl v Neapoli mor, v roce 1569 těžký hladomor, roku 1835 epidemie cholery, v roce 1941 zasáhly Neapol těžké nálety a roku 1980 bylo zemětřesení nedaleko Neapole, které si vyžádalo na 3000 obětí.
Pověra, náhoda či skutečně zázrak? Co způsobuje zkapalnění zaschlé krve? Má snad zvláštní, nám neznámou schopnost? Katolická církev se drží v hodnocení oficiálně zpátky, kult zázraku svatého Januária je tolerován, avšak fenomény nebyly nikdy uznány jako Boží zázraky.
Skeptici tvrdí, že se nejedná o krev, jiní zase říkají, že vše má nějakou přirozenou příčinu. Kdoví? Ostatně dosud nejsou beze zbytku vysvětlena všechna lékařská tajemství kolem srážení krve a jejího rozkladu v mrtvém těle.
