Není lepší plnit poslední přání umírajících? V tomto příběhu by se jistě dalo předejít mnohým nepříjemnostem.
Zářící koule
Paní Mary Huttonová stála jako zkamenělá ve dveřích pokoje – její tříletý chlapeček si hrál s koulí, která zářila všemi duhovými barvami, a která se k němu sama kutálela. Zdálo se, že si dítě s koulí dokonce povídá, a to už paní Huttonová zareagovala. Chytla chlapce a s pláčem s ním běžela z domu. Soused ji zaslechl, a když jí chtěl pomoci, otevřel okno a viděl, jak se samo od sebe otevřelo okno od pokoje u Huttonových a vylétla z něj zářící koule. To se psal rok 1913.
Nešťastná láska
Dům, kde se příhoda odehrála, byl postaven zhruba o čtyřicet let dříve v obytné čtvrti na okraji Leithu poblíž Edinburghu. Původně ho vlastnil pan Kerr, vdovec, který jej obýval se svou dcerou Hildou. Vypráví se, že se Hilda zamilovala do syna bohatého majitele pozemků, otec mladíka však jejich lásce nepřál. Nevíme, jak by to dopadlo, kdyby Hildin přítel nezemřel předčasně na tuberkulózu. Hilda sama zemřela jen o několik měsíců později – z nešťastné lásky, jak se šeptalo. Hildin otec pak žil velmi samotářsky, a jelikož neměl žádné přímé příbuzné, dům po jeho smrti připadl bratranci Colinu Patersonovi. Ten byl lodním inženýrem a zděděný dům pronajal. A během prvních měsíců se zdálo být vše v pořádku.
V tom domě straší
Pak však začalo docházet ke zvláštním jevům. Dveře a šuplíky se prostě otvíraly a zavíraly, předměty se samy pohybovaly. Rozléhaly se kroky tam, kde prokazatelně nikdo nebyl. Začalo se šuškat, že žádná hospodyně v domě dlouho nevydrží. Jedna z těchto žen měla prohlásit, že se nemohla zbavit trvalého pocitu, jako by za ní někdo bez ustání postával. Kdykoliv položila nějaký předmět na místo, kam nepatřil, našla ho zanedlouho na původním stanovišti.
Paní Huttonová byla poslední v řadě nájemců. Když i ona vypověděla nájemní smlouvu, oznámil realitní makléř panu Patersonovi, že pronajmout nemovitost je stále obtížnější, protože v domě podle všeho straší. Paterson se tedy rozhodl, že se do domu nastěhuje sám, už proto, aby s podobnými povídačkami skoncoval. Měl pro strach uděláno, ale i za jeho pobytu se podivné jevy opakovaly.
Deník a dopis
Jednoho letního dne se pustil do práce, které se dlouho vyhýbal. Na půdě bylo uloženo mnoho starých předmětů a spousta různého oblečení. Přišla na řadu i skříň se šatstvem Hildy Kerrové. V jedněch šatech, které mu přišly překvapivě těžké, nalezl malou knížečku vázanou v kůži a dopis. Ten byl od Hildina milence. Psal jí, že cítí, že brzy zemře. Prosil, aby přiměla jeho rodiče i jejího otce ke slibu, že až i ona odejde z tohoto světa, budou uloženi vedle sebe alespoň v hrobě.
Paterson uvažoval, proč se mladíkův otec tak vehementně stavěl proti tomuto svazku. Pak otevřel knížečku vázanou v kůži. Byly v ní zaznamenány různé povinnosti ohledně chodu domácnosti, tu a tam se v zápisech ocitla osobní poznámka. Poslední záznam zněl v tom smyslu, že pokud nebude její poslední přání splněno (tedy být pohřbena vedle svého milého), najde si cestu, kterak tuto záležitost uvést do pořádku. Jinak že nikdy nespočine ve věčném klidu.
Poslední přání splněno
Paterson si předsevzal, že dopis a deník ukáže rodině zesnulého mladíka. Dozvěděl se, že z rodiny zbyl již jen jeden synovec. Tento muž pocítil s mladými lidmi soucit, když se vše dozvěděl. Vyzval svého advokáta, aby vyvolal úřední jednání a zařídil přemístění ostatků. Rakev s Hildinými ostatky byla přenesena do rodinné hrobky jejího snoubence. Od té chvíle se do starého domu v Leithu vrátil klid a mír.
