Je možné, že už staří Indové disponovali detailními znalostmi o lidských spermiích, vajíčkách a embryích, a to 2000 let předtím, než se objevily první mikroskopy?
Podnět pro genetika
Na kongresu Embryo Transfer Society v Denveru uviděl Wolfgang Lampeter, německý zvěrolékař a genetik, v místním muzeu obraz, vybízející k zamyšlení. Představoval scénu z legendy o narození Mahávíry, zakladatele džinismu (indické náboženství). Na destičce pod obrazem stálo, že jde o narození Mahávíry pomocí přenosu embrya. Lampeter se dozvěděl, že podobná zobrazení je možné spatřit i v ostatních muzeích po celém světě. Ukazují scény související s legendou, podle níž byl Mahávíra božského původu. Podle starých textů implantoval bůh Harinaigamesin embryo do lůna bráhmanky, ženy z nejvyšší kněžské kasty. Ostatní bohové ale usoudili, že se tím dopustil omylu, protože člověk božského původu se smí narodit jen z královského lůna. Harinaigamesin se tedy vrátil na zem a vyměnil embryo bráhmanky za embryo královny Trisaly a naopak. Během tohoto transferu se ženy měly nacházet v jakémsi polospánku.
Mahávíra je historicky doloženou postavou, žil v 6. století př. Kr. Podle badatelů má legenda o jeho narození hlavně symbolický význam. Jak je však možné, že staré Indy něco takového jako přenos embryí vůbec napadlo, jak přišli na to, že je něco takového uskutečnitelné?
Lékařské verše
Reinhold Müller, který zemřel v roce 1966, se po celou dobu své lékařské praxe zajímal o staroindické léčebné metody. Podle něj vnímali staří Indové embryo jako samostatnou bytost. V roce 1990 shrnul Wolfgang Lampeter své rešerše do eseje. Rozebírá, zda za legendou o výměně embryí mohly stát nějaké přírodovědecké znalosti. Hledal dále a zjistil, že staří Indové lékařské poznatky dlouhá staletí předávali jen ústně a sepisovány začaly být zřejmě až od 6. století po Kr. Často jsou lékařské texty psány ve formě veršů. Jako v případě básně Sušruta Samhita, která shrnuje medicínské znalosti indického lékaře Sušruty. Údajně provedl na 300 operací a podrobně popsal nástroje, které při nich potřeboval. Znal i císařský řež a použil kůži z jiné části těla, aby nahradil poškozenou část ucha.
Popis embrya
V souvislosti s vývojem embryí se v tomto textu píše, že v prvním měsíci se vytvoří jakási hrudka, ve třetím už z ní vyčnívá pět bouliček pro ruce, nohy a hlavu… Na jiném místě se zase píše, že ze spojení krve a semene se vytvoří chumáček, z toho pak vznikne měchýřek a z toho kousek masa, ze kterého postupně rostou končetiny.
Lampeter zjistil, že v indických textech se stále znovu píše o chumáčku, z něhož se vytvoří měchýřek. Někde stojí velmi konkrétně, že chumáček vznikne během prvních 24 hodin po početí a měchýřek se vytvoří po dalších sedmi dnech…
Odborník na umělé oplodňování potvrzuje, že po oplodnění má vajíčko skutečně podobu malé kuličky, po sedmi až osmi dnech se tento chumáček začne dělit a po prvním vývojovém stadiu (morula) přechází do fáze zvané blastula, což je etapa, kdy vzniká uvnitř embrya prázdný prostor. Že by to byl onen měchýřek, o němž se zmiňuje staroindický text?
Čočky
Jak je ale možné, že indičtí lékaři už tehdy dokázali rozlišovat mezi chumáčkem (morula) a měchýřkem (blastula)? Vždyť embrya v tomto stadiu jsou velká pouze 60 až 80 tisícin milimetru! Měli snad nějaké zvětšovací zařízení?
Německý indolog Wilhelm Rau psal roku 1982 o ohniskových čočkách ve staré Indii. Dospěl totiž k závěru, že sanskrtové pojmy „přátelé Měsíce“ a „přátelé Slunce“ se vztahují na horské krystaly, z nichž se v Indii vyráběly ohniskové čočky. V řadě textů je ostatně popisován i způsob opracování těchto krystalů.
Lampeter tedy došel k závěru, že staří Indové disponovali vysokým stupněm lékařských znalostí, o tom se ale v dnešních učebnicích dějepisu nedočteme.
