Živočich, kterého známe pod jménem axolotl, je většinou larvální forma druhu axolotl mexický (Ambystoma mexicanum). Historie jeho života je velmi zvláštní a zoologové ji stále ještě plně neobjasnili. Jeho jméno je aztéckého původu a znamená „vodní zrůda“ nebo také „vodní pes“.
Oblíbený obojživelník
Axolotl prý byl zástupcem aztéckého boha Xolotla, vládce nad dušemi zemřelých. Staří Mexičané axolotla dobře znali. Psal o něm i jeden španělský spisovatel už v roce 1628, ale teprve v polovině 19. století se v Evropě objevilo několik živých jedinců zaslaných z Mexika do Přírodovědeckého muzea v Paříži. Vedlo se jim tam zjevně dobře a jejich potomstvo se později dostalo k zájemcům na celém světě.
Neotenie
Nejzajímavější vlastností axolotla je neotenie – schopnost zachovat si larvální znaky po celý život. Jako larva se může dokonce i rozmnožovat! Axolotl mexický žije v mexických jezerech Lago de Xochimilco a Lago de Chalco. Pokud tyto jezera začnou během roku vysychat, axolotl reaguje tím, že dokončí proměnu a vyvine se v dospělé stadium schopné přežít na souši – v širokohlavého mloka.
O axolotlech existuje množství vědeckých prací, které se zabývají hlavně zkoumáním jejich reakcí na thyroxin, hormon štítné žlázy. Krmením obojživelníků tímto hormonem lze vyvolat přeměnu larev v dospělce. Stejná reakce nastává rovněž při vyšší teplotě vody.
Schopnost regenerace
Další zajímavostí je, že orgány axolotla při poškození snadno regenerují, čili obnovují se, a proto se tento obojživelník používal při výzkumu kožních transplantací a problémů souvisejících s nádorovým onemocněním. A i když se axolotl stal poměrně známým a často chovaným zvířetem, v Mexiku na něj lidé pohlížejí jinak: je to vybraná kulinářská lahůdka.
Axolotl mexický není ale jediný neotenický obojživelník. Některé populace příbuzného axolotla skvrnitého, který je rozšířený v Severní Americe, také nedokončují proměnu, zejména pokud žijí v chladnějších severních částech svého areálu. Populace, které svůj vývoj dokončily, tráví zbytek života na souši.
Čeleď surýmovitých
Ještě zvláštněji vypadají mloci z čeledi surýmovitých (Sirenidae), kteří žijí trvale v larválním stadiu. Zcela ztratili pánev i zadní nohy a přední končetiny mají silně redukované. Rostou velmi pomalu a žijí dlouho, v zajetí se dožili více než padesáti let. Surým úhořovitý dorůstá délky až jednoho metru a žije v pásmu od Jižní Karolíny až po Floridu. Když vyschnou tůně, které obývá, jednoduše se zahrabe do bahna a v ochranném slizovém obalu přečká mnoho měsíců sucha.
