Všichni obojživelníci mají v kůži jedové žlázy, ale jednotlivé druhy se liší silou produkovaného jedu.
Varovné zbarvení
I naše ropucha obecná může, je-li vyprovokována, vyloučit značně dráždivý výměšek ze žláz ústících za očima. Pes, který se ji pokusí zakousnout, začne zvracet a otírat si oči. I člověk, který s ní hrubě zachází, dostane často vyrážku a je mu špatně od žaludku.
Mnoho silně jedovatých obojživelníků signalizuje svou nechutnost nápadným varovným zbarvením kůže. Známým příkladem je černá a žlutá kresba mloka skvrnitého. Mloka ale můžeme klidně vzít do ruky – pokud s ním zacházíme mírně, není nebezpečný. Jde-li mu však o život, vyloučí prudký jed, který může usmrtit drobného savce, kupříkladu rejska či lasičku.
Ti nejjedovatější z jedovatých
Nejjedovatější ze všech obojživelníků jsou žáby z čeledi Dendrobatidae žijící pouze ve Střední a Jižní Americe, při zemi v tropických pralesích. Repertoár barev těchto žabek je překvapivý – od kaštanově zbarvených druhů po druhy kontrastně růžové a žluté. Černě a oranžově zbarvený druh Phyllobates bicolor byl až do roku 1973 považován za nejjedovatější. Tehdy byla však v nížinných pralesích Kolumbie objevena drobná zlatistá žabka patřící ke stejnému rodu, ale k novému druhu, který dostal název Phyllobates terribilis (Pralesnička strašná). Přívlastek „strašná“ získala pro mimořádnou jedovatost svých kožních sekretů. Jed z jediné žáby by mohl smrtelně otrávit 20 tisíc lidí. Účinné složky jedu jsou batrachotoxin a homobatrachotoxin, které patří k nejsilnějším, jaké v přírodě známe. Mění rovnováhu solných iontů v membránách nervových a svalových buněk, což vede ke křečím celého svalstva a k zastavení činnosti srdce. I nepatrná stopa tohoto jedu na kůži vyvolává ostře palčivou bolest.
Indiánský jed
Phyllobates bicolor i P. terribilis jsou zdrojem šípových jedů pro indiány z kmene Čoko v Kolumbii. Indiáni jimi potírají hroty otrávených šipek, které vyfukují z foukaček a loví jimi i zvířata tak velká, jako je jaguár, medvěd, prase či jelen. Šipky užívali i v boji proti španělským dobyvatelům v 16. století. Španělští žoldnéři žili v neustálém strachu před hrozbou rychlé a přitom kruté smrti, která číhala v pralese. Šípový jed z těchto žab je tak silný, že zasažený člověk odklopýtá nanejvýš několik metrů, než padne mrtev.
První písemná zpráva o tom, jak se otrávených šipek užívá, pochází od kapitána Charlese Cochrana, který cestoval v roce 1824 Kolumbií a vedl si podrobný deník. Popsal tedy, jak se získává jed z žab.
Takže: indiáni chytají žáby v lesích a chovají je v duté hůlce, kde je pravidelně krmí až do chvíle, kdy potřebují jed. Pak vezmou ubohé zvíře a probodnou ho zahroceným kusem dřeva. Žába se začne silně potit, hlavně na hřbetě, který se pokryje bílou pěnou, a ta je právě nejsilnějším jedem. Do ní pak indiáni smočí hroty svých šípů a ty si zachovají svou zhoubnou moc po celý rok. Později se pod bílou pěnou objeví žlutý olej, který opatrně otřou, a ten je smrtonosný po dobou 4 až 6 měsíců. Jediná žába poskytne dostatek jedu na zhruba padesát šípů.
Napichování žab na upravený bambusový kolík zvaný „siura kida“ je skutečně běžný způsob získávání jedu u různých indiánských kmenů. Ale při použití žáby druhu P. terribilis není takového mučení zapotřebí, protože její tělo doslova mokvá jedem. Stačí pouze přidržet žábu nehybně na zemi a šipky lehce otřít o její hřbet.