Obrázková čeština na internetu

Lucie Jílková
Lucie Jílková

Komunikace na sociálních sítích má svá pravidla. Nejde jen o výrazivo, ale také o formu sdělení a zejména o to, kdo je na druhé straně vlákna, říká Lucie Jílková z Ústavu pro jazyk český z AV ČR .

Co se týče písemného projevu v internetovém prostředí, mám za to, že platí i zde nějaké zákonitosti. Nejen v e-mailech, ale i na sociálních sítích…

Ano, také e-maily a příspěvky na sociálních sítích mají své normy. Vždy záleží na tom, v jakém prostředí se právě pohybujeme a s kým si zrovna píšeme. Pokud jsme např. členy nějaké diskusní skupiny na WhatsAppu, v níž se všichni osobně znají a která byla vytvořena dejme tomu pro milovníky cestování, pak je velmi pravděpodobné, že normou v této skupině bude tykání a že se v diskusních příspěvcích budou hojně objevovat emotikony či emoji slunce, pláže, hor, cestovních prostředků, turistických značek apod. Píšeme-li však e-mail, jímž se ucházíme o zaměstnání, normou bude pochopitelně vykání, zdvořilé oslovení v jeho úvodu (např. vážená paní ředitelko, vážený pane Havle), k zakončení lze použít třeba obrat S pozdravem a přáním hezkého dne atd. Je tedy dobré mít na paměti, kdo je příjemcem našeho textu, jakého komunikačního cíle chceme dosáhnout.

Spěje internetová komunikace ke sdílení emocí pomocí symbolů (emotikonů) na úkor textu?

Neustále se rozšiřující repertoár emotikonů či emoji skutečně vede některé pisatele k tomu, že jimi nahrazují některá slova; např. ve větě Pojedeme vlakem může být slovo vlakem nahrazeno právě emotikonem vlaku, přejeme-li někomu hodně štěstí či lásky, můžeme z nabídky obrázků vybrat čtyřlístek a srdíčko apod. Emotikony jsou na jednu stranu mezinárodně srozumitelné, na druhou stranu vznikají i emotikony kulturně podmíněné. Existují např. takzvaná Czemoji, tedy emoji vázaná na naše kulturní prostředí. Patří sem třeba obrázky obloženého chlebíčku, punčového řezu, zahradní plastové židle, brouka Pytlíka a mnoho jiných. Již z těchto příkladů je ovšem zřejmé, že užívání emotikonů je opět výrazně vázáno na konkrétní texty, typicky na texty neformální, např. na esemesky, které si mezi sebou vyměňují dobří přátelé. Užívání emotikonů v textech s vysokou společenskou prestiží, např. v písemných pracích na střední či vysoké škole, je prakticky vyloučeno.

Zejména u mladé generace dochází ke zkracování výrazů a jejich nahrazování dnes asi i běžně užívanými zkratkami. Některé jsou i mimo logiku vnímání střední a starší generace. Zatímco my běžně vnímáme například (např.), takzvaně (tzv.), dne se objevují jj a podobné. Můžete říci, co je trendem a nějaké příklady z praxe?

Zkracování je skutečně jedním z typických rysů neformální písemné komunikace. Pisatelé k němu sahají tehdy, když chtějí ušetřit čas. Rychlé výměny na sociálních sítích mohou v mnohém odrážet výměny dialogických replik v rozhovoru tváří tvář. Např. v neformálních diskusních skupinách lze již delší dobu vídat zkratku OMG, z anglického Oh My God; jedním pisatelem vtipně aktualizovanou jako OMB (Ó, můj Bože). Běžné je vynechávání některých hlásek, kromě jj (jo jo), které zmiňujete, je to např. tj (to jo, v jiném typu textu bychom však tuto zkratku četli jako to je, případně i to jest), mmt (moment), njn (no jo no) a mnohé další. Pokud ve svých textech zkracujeme, měli bychom si být jisti, že daná zkratka bude pro adresáta srozumitelná. Pamatuji si na příklad, v němž zkratku HK adresát dešifroval jako Hradec Králové, pisatel však měl na mysli Hongkong.

Stejně jako jednotlivé novinářské žánry mají svá pravidla, existují pravidla i pro internetové diskuse, například pod zpravodajskými servery? Osobně se mi zdá, že pod delšími diskuzními příspěvky mi stačí přečíst první dvě a poslední dvě věty a vím vše…

Internetové diskuse mají zcela jistě také svá pravidla. Soubor těchto pravidel se někdy nazývá netiketa; jde o slovo vzniklé ze slov net (síť) a etiketa. Diskuse mívají svého správce, administrátora, též admina, který má právo nevhodné texty z diskuse odstranit. Důvodem k odstranění příspěvku mou být např. vulgarismy v něm užité.
Internetovými diskusemi se podrobně zabývá např. kniha Internetové diskuse o cikánech a Romech z pera jazykovědce Jiřího Homoláče. Ten ukazuje, že v diskusích, jež velmi přiléhavě nazývá diskuse postojové, pisatelé v zásadě zaujímají dva možné postoje. Postoj pro, nebo postoj proti. Dalším jeho důležitým postřehem je, že pisatelé v těchto diskusích velmi často nechtějí ostatním předat nějaké nové informace, případně se něco nového dozvědět, ale že jim jde především právě o zaujetí postoje, o vyjádření svého vlastního názoru. Čteme-li některé diskuse pod články zpravodajských serverů, velmi brzo zjistíme, že postřehy J. Homoláče jsou univerzálně platné.

Dá se říci, že písemná forma našeho jazyka dostává na sociálních sítích pořádně zabrat?

Textů, mluvených i psaných a komunikačních situací, v nichž tyto texty vznikají, je nepřeberné množství. Jsou texty neformální, pro něž je typické již zmíněné zkracování, začleňování emotikonů, užívání expresivních výrazů apod., a jsou texty vysoce formální, jež vyžadují užívání spisovné češtiny, neutrální slovní zásoby atd. Umění rozlišovat, kdy je vhodné napsat text neformální a kdy naopak formální, je nesporně užitečná a praktická dovednost.

Dnes existují softwarové nástroje, které dokáží písemný projev jak na tabletu, notebooku či chytrém telefonu korigovat. Budeme se učit dál vyjmenovaná slova nebo bude rozhodovat jen obsah sdělení a obojetné i/y se stane tolerovatelnou formou?

Jazykové korektory nám jistě mohou pomoci odstranit mnohé překlepy, jichž se dopouštíme, upozorní nás na nevhodnou syntaktickou stavbu apod. Velkým pomocníkem nám dále může být Internetová jazyková příručka (https://prirucka.ujc.cas.cz/). Jak zaznělo nedávno např. v poutavé přednášce Hany Mžourkové v Českých centrech nazvané „Mohu žádat o změnu kodifikace?“ aneb Kodifikace a kodifikační příručky pohledem lingvistů i běžných uživatelů jazyka, o obojetném i/y se v dohledné době neuvažuje. Záznam této přednášky je možné zhlédnout také na kanále YouTube.

Foto: archiv respondentky