Smějící se smrt? Kmen Fore praktikoval děsivý rituál, a proto existovala nemoc, která fascinovala i vědce

První příznaky klamaly tělem

Nemoc kuru se zpočátku projevovala jen nejistou chůzí. Postupně však napadala nervový systém, přidával se třas a celkový úpadek duševních schopností. V posledních fázích přicházel záchvatovitý smích, který nemocným zůstal až do samého konce – smích se tak stal hrůzným zvěstovatelem smrti.

Každý rok na tuto chorobu umíralo více než dvě stě lidí kmene Fore, izolovaného společenství žijícího v horách Papuy-Nové Guiney. Až ve třicátých letech 20. století se tito lidé dostali do kontaktu se západním světem – a s nimi i záhadná nemoc.

Vědci hledali původ v genetice i způsobu života

První domněnky směřovaly k tomu, že kuru je genetickou chorobou rozšířenou v malé komunitě. Symptomy totiž připomínaly vzácnou Creutzfeldtovu–Jakobovu nemoc, příbuznou onemocnění „šílených krav“, kdy se mozková tkáň mění na houbovitou hmotu. Brzy se však ukázalo, že příčina leží jinde – ve zvycích kmene.

Rituály smrti odhalily tajemství nákazy

Foreové praktikovali kanibalismus. Nešlo však o pojídání nepřátel, jak si často představujeme, ale o rituály spojené se smrtí. Těla zemřelých příbuzných byla rozdělena mezi členy rodiny – a mozek se stal posvátným pokrmem.

Právě v mozku se však skrýval smrtící původce nemoci kuru – prion, deformovaná bílkovina, která dokáže řetězově ničit mozkovou tkáň. Nejčastěji byly nakaženy ženy a děti, které mrtvé připravovaly k obřadu i jedly.

Smějící se smrt zmizela, ale nebyla zapomenuta

Americký vědec Daniel Carleton Gajdusek, který jako první popsal souvislost mezi rituály a nemocí, získal za svou práci Nobelovu cenu. Do doby, než byla nemoc plně pochopena, však už začala mizet: Foreové se kanibalismu vzdali v roce 1954.

Kuru dnes téměř neexistuje, ale zůstává mementem. Ukazuje, jak prastaré tradice mohou ovlivnit osud celého kmene, a připomíná, že smrt někdy přichází s úsměvem – a ten úsměv děsí víc než ticho.

Témata článku