Vojtěch Vondráček: Cesta jak ukázat skutečného sígra vedla přes strach!

Vojtěch Vondráček hraje ve Stockholmském syndromu vrstevníka Kláry Osecké (rozhovor jsme přinesli včera…). Hraje zdánlivě sympatického mladého muže, který se ale pohybuje za hranicí zákona a účastní se obchodu s bílým masem. Ve skutečnosti je to arogantní a bezcitný člověk. Má přítelkyni a psa, o kterého má větší zájem než o ni. 

Realizace scénáře trvala dlouhých pět let. Kdy jste se do projektu zapojil Vy?

Ještě dlouho před natáčením jsem začal zkoušet, probíhaly herecké a drobno akrobatické zkoušky, především pro některé z vypjatých scén. Takže asi půl roku před první klapkou jsem se zapojil. Už jen díky tomu, že jsem věřil Danu Svátkovi a věděl jsem, že půjdeme dobrým směrem, jsem z toho měl velice dobrý pocit.

Jak jste si hledal cestu k postavě, která nemá snad jedinou pozitivní stránku?

Dlouho jsem nevěřil, že skutečně nenajdeme jediný moment, ve kterém by se mohlo v postavě Lukáše Kulhánka objevit malé světýlko a obhájit jeho chování, ale nenašlo. Cesta k tomu, jak ukázat skutečného sígra, kterému bych i já měl chuť dát pár facek už od prvního pohledu, vedla přes strach. Strach ze všech, ze všeho a především strach z nevyzpytatelnosti svého vlastního chování.

Kolik jste si toho zjišťoval o stockholmském syndromu? Šel jste do hloubky psychologické analýzy, nebo jste zůstával čistě u scénáře a poznámek pana režiséra?

Tento úkol ležel spíše na Elizavetě Maximové, jelikož únosci nevykazují žádné zvláštní chování, na základě kterého by oběť podléhala stockholmskému syndromu. Tedy to, co vykresluji já v roli únosce, je spíše krajní chování, které jen ukazuje, jak pevná tato vazba musí být, když je oběť takové chování s to snášet. Takže krom drobných improvizací jsem zůstával v dané postavě tak, jak byla napsaná a kam ji Dan směřoval.

Čím vás obohatila spolupráce na filmu nejvíce?

Především jsem si krásně vyzkoušel, jak šaty a v tomto případě i auto, dělají člověka. Pokaždé, když jsem čekal s řetězem na krku a s novým bavorákem někde za rohem od placu, dočkal jsem se poznámek kolemjdoucích jako „Poser se ze sebe!” nebo „Co si o sobě myslíš, blbečku?”, aniž bych udělal cokoli. A pořádně jsem si konečně prozkoumal Ostravu.