Hrozivý příběh poltergeista z Tedworthu: Byl dům proklet bubeníkem místní kapely?

Ilustrační obrázek. Zdroj: www.flickr.com

I když nás od případu „bubnujícího poltergeista z Tedworthu“ dělí více než tři sta let, zájem o tento dobře doložený příběh nikdy zcela neustal.

Zabavený buben

Vše začalo celkem nevinně. Šerif Mompesson musel podepsat zatykač, na jehož základě měl být zatčen dlužník žijící v tedworthském obvodu. Byl to bubeník zábavní kapely, který se zadlužil až po uši a jeho věřitelé požadovali zaplacení dluhů. Jelikož nikdy nebyl trestně stíhán, byl z vězení propuštěn, ale aby bylo zaručeno, že až do projednání případu neopustí obvod, jako zástava mu byl zadržen jeho buben.

Když se ale v březnu 1661 blížilo soudní projednávání, šerif byl nucen konstatovat, že viník zmizel a buben ponechal svému osudu. Po dobu šerifovy služební cesty do Londýna měla zabavený buben v opatrování jeho manželka Ruth.

Hned po manželově odjezdu ji ráno probudilo bubnování, a protože byla v jiném stavu, trochu ji to rozzlobilo – ptala se tedy služebnictva, kdo musí tak brzy ráno bubnovat. Všichni ale tvrdili, že se bubnu ani nedotkli, ostatně ten byl uložen v zamčeném sklepě.

Když se šerif vrátil, strašidelný úkaz se opakoval. A to, co začalo jako slabé bubnování, se časem změnilo v ohlušivé bušení do dveří a stěn, doprovázené dunivým bubnováním. Někdy to prý trvalo i hodiny.

Hrozivé strašení

Jakmile se však narodilo Mompessonovým dítě, strašení ustalo. Všichni už věřili, že strašidelné zvuky nadobro zmizely, když se bubnování ozvalo znovu, a dokonce s dosud nepoznanou intenzitou. Působištěm fenoménu se nyní stala šerifova ložnice. Nejdříve zaslechli manželé nad svým domem zvláštní šumění, po němž následovalo ono bubnování, které většinou trvalo i dvě hodiny.

A nejen to – během bubnování postupem času začalo docházet i k jiným jevům – židle a různé předměty létaly po domě, talíře se prý samy od sebe plnily popelem.

Situace byla zkrátka stále hrozivější, Mompessonovi dokonce nalezli jedné noci nůž zabodnutý do jejich postele. Mompesson následně pozval do domu místního duchovního, aby se sám přesvědčil o aktivitách domovního ducha. Nic však nepomáhalo, duch byl čím dál více zaměřen hlavně proti dětem v domě – ty tahal za vlasy a neviditelná ruka je mlátila do nohou.

Mompessonovi byli zoufalí a požádali o pomoc místního učitele Josepha Glanvilla. Ten strávil jednu noc v dětské ložnici. I on se stal svědkem hrozivých věcí – někdo z dětí stahoval přikrývky a bil je. Jednomu sluhovi se navíc duch zjevil jako přízrak. Popsal jej jako obrovské beztvaré tělo, v jehož horní části se daly rozpoznat dvě žhnoucí oči. Muž byl vyděšen k smrti, ale přízrak se po chvíli rozplynul.

Vyšetřování

Všechny tyto projevy vidělo a slyšelo již tolik lidí, že byla objasněním pověřena přímo královská komise. Bylo vyvráceno podezření, že by se jednalo o triky. Trvalo to dva roky, než bylo nalezeno vysvětlení. Původní majitel bubnu se musel kvůli dalšímu majetkovému provinění ve Wiltshiru znovu zodpovídat před soudem. Ve vězení se svěřil spoluvězni, že údajně dům Mompessonových proklel – prostě za odebrání bubnu.

Jelikož se nalézáme v 17. století, byl obviněn z čarodějnictví a deportován do kolonií. Strašidelné dění pak skončilo. Když se původce všeho však za pár let vrátil do Anglie, strašení se objevilo zas, pak však ustalo definitivně. Zjistilo se, že strašidelný fenomén skončil téže noci, kdy byl bubeník zabit při hospodské rvačce v Ludgershallu.